Přestože se setkání českých a polských disidentů na společné hranici konala na konci 80. let poměrně často, pořád nebyla bez rizika. Další schůzku u Jablůnkova v Beskydech v roce 1988 rozprášili polští pohraničníci, a o několik týdnů později naopak StB zadržela brněnckého disidenta Petra Pospícha…
Po krkonošských schůzkách v roce 1978 českoslovenští a polští disidenti se řadu let podobným způsobem na zelené hranici nescházeli. Poláky k tomu donutilo vyhlášení výjimečného stavu generálem Wojciechem Jaruzelským, Čechy a Slováky pak represe tajné policie, která se v rozsáhlé akci „Sever“ snaž…
Jakým způsobem se čeští disidenti dostávali na místa horských schůzek se svými polskými kolegy, vyprávěl v samizdatovém článku jeden z účastníků Rudolf Battěk. „Do základního tábora se musel každý dostat sám, pouze časovou instrukci bylo nutno dodržet. Auta nás pak přesunula do ‚výstupního tábora…
Čeští disidenti, kteří se účastnili setkání a schůzek se svými polskými protějšky, se shodnou na jednom - polští disenti se cítili a chovali svobodněji a také byli svobodnější. Například druhé obnovené setkání iniciovali právě oni a také na sebe brali odpovědnost při pašování knih a techniky - by…
Čas a místo „pracovních“, respektive „technických“ setkání na hranicích, konaných většinou dvakrát do měsíce, byly podle domluveného systému předávány zakódované buď telefonicky nebo v zaslané pohlednici. Jeden z vratislavských aktivistů Mecisław „Ducin“ Piotrowski, který jako horský vůdce techni…
Poslední dva roky osmdesátých let vzájemné kontakty českého a polského disentu narůstaly. Referoval o nich zejména společný časopis Biuletyn Informacyjny Solidarności Polsko–Czechoslowackiej, jehož první číslo vyšlo v říjnu 1987. Časopis připravovali zejména aktivisté z Vratislavi a Varšavy. Vedl…
Pro svobodomyslné Čechy a Slováky žijící v tuhé „normalizaci”, představovalo Polsko sedmdesátých let svým způsobem okno na Západ. Panovala tam uvolněnější atmosféra, konaly se kvalitní hudební, filmové a divadelní festivaly, vycházely překlady v Československu nedostupných knížek. Do Polska se však nejezdilo jenom za kulturou, ale taky za názorově blízkými lidmi. Cestování za severní hranici bylo v té době výrazně jednodušší než západním směrem.
Kontakty disidentů se po vzniku Charty 77 nejprve omezovaly na výměnu deklarací o vzájemné podpoře. Poláci přenechávali aktivitu druhé straně, protože nechtěli pronásledovaným chartistům působit nepříjemnosti. Až v únoru 1978 napadlo Annu Šabatovou setkat se na československo-polské hranici. Při návštěvě u Havlů na Hrádečku si půjčila mapu Krkonoš, a když viděla, že jedna z tamních tras - Cesta Československo-Polského přátelství - střídavě přechází na území obou států, napadlo ji, že je to ideální místo ke vzájemné schůzce. Zmíněná hřebenová stezka byla zřízena v roce 1962 a přístup na tuto hřebenovou trasu byl povolen turistům jak z Československa, tak z Polska pouze na základě vlastnictví občanského průkazu.
Na jaře 1978 do Polska odjel domluvit setkání slovenský student FAMU Tomáš Petřivý, který tam pravidelně navštěvoval kulturní akce. Spolupráci domluvil osobně s členem Výboru společenské sebeobrany KOR Jackem Kuroněm. Dne 29. července 1978 se konečně českoslovenští a polští oponenti komunistického režimu sešli pod úpatím Sněžky. Setkání se odehrála ve veselé a družné atmosféře, třetí plánovanou schůzku 1. října 1978 už ale překazili příslušníci tajné policie společně s pohraničníky. Charta 77 byla následně zasažena četnými represivní zásahy, naopak Polákům se po čase podařilo založit Solidaritu. Svobodnější období však bylo v prosinci 1981 násilně generálem Wojciechem ukončeno výjimečným stavem.
Další setkání polského a českého disentu se tak podařilo zorganizovat až 15. srpna 1987 na Borůvkové hoře v Jeseníkách. Kromě řady bývalých účastníků památných krkonošských schůzek jako byli Václav Havel, Petr Uhl, Anna Šabatová, Ladislav Hejdánek, Jiří Němec, Jan Lityński či Jacek Kuroň se tam objevili i mladí disidenti Mirosław Jasiński, Petr Pospíchal, Zbigniew Janas a Zbigniew Bujak. Další dvě schůzky známých tváří polského a československého disentu se konaly 10. července 1988 a 25. června 1988 na Kralickém Sněžníku v Jeseníkách. V okolí Burůvkové hory se často scházeli kurýři, mezi nimi z československé strany Ivan Lamper, Alexander Vondra a Jáchym Topol nebo lidé ze zlínské skupiny Stanislava Devátého. Na polské straně pašování a schůzky organizovali zejména Mieczysław „Ducin“ Pietrowski a Warcisław Martynowski. Do Polska se sice dál smělo pouze na pozvání, hranice už ale nebyla zdaleka tak neprostupná jako dřív. Pro disidenty se ustálily dva kontaktní kanály: trasa Vratislav–Praha (přes Krkonoše nebo Jeseníky) a Varšava–Brno (přes Beskydy nebo Vysoké Tatry).
Češi nosili v batozích do Kladské kotliny na druhé straně hranice samizdaty, různá prohlášení a zprávy o pronásledovaných oponentech komunistického režimu v Československu. Od Poláků pak dostávali podobné písemnosti a později i psací stroje a rozmontované kopírky.
Tečkou za skrytou kapitolou česko-polských moderních dějin se stal 17. březen 1990. Kousek od místa, kde se před dvanácti lety poprvé sešli disidenti z obou států, si podali ruce Havel a Wałęsa.
Při stavbě trasy jsme vycházeli z disertační práce Petra Blažka Dějiny Polsko-československé solidarity. Vztahy československé a polské opozice v letech 1976–1989.
Trasa je poměrně náročná. Vede horským terénem a dlouhá je 19 kilometrů. Začíná na nádraží v Javorníku, pokračuje po zelené k rozcestí na Letišti a pak po červené na Borůvkovou horu, Skalní vrch a Vysoký kámen zpátky na náměstí v Javorníku.