Před druhou světovou válkou žilo v Plzni 2064 Židů, po osvobození města Američany se jich z koncentračních táborů vrátilo 204. Vztahy židovské minority a většinového obyvatelstva se v Plzni během staletí průběžně lepšily a horšily. První zmínka o židovské komunitě v Plzni pochází z časů Karla IV., který v době pogromů v Čechách a na Moravě vydává nařízení rychtářům a konšelům města Nového Plzně, „aby nedopustili týrati Židy u nich v městě bydlící, a kdyby přece, kdo se opovážil proti tomuto nařízení jednati, aby toho přísně potrestali“.

V lepších časech židovských domácností ve městě postupně přibývalo, v roce 1854 zde žilo dle pramenů 41 rodin. Ke konci 19. století byla ve městě zapsána řada židovských obchodníků, nejčastěji obchodovali s textilem, s obilím, semeny a luštěninami nebo prodávali lihoviny, potraviny, smíšené zboží či kávu. Bylo poměrně častým jevem, že první přišedší generace Židů byla v Plzni obchodnická a podnikatelská a další generace už měla vysoké procento vzdělanců: převážně advokátů a lékařů. Ti mimo jiné přispěli na stavbu městské nemocnice a chudobince. 

Situace se začala radikálně měnot po zabrání Sudet nacistickým Německem, kdy do Plzně začali přicházet židovští uprchlíci z anektovaných území. Výrazné české antisemitské postoje projevovali hlavně členové plzeňského hnutí Vlajka, v jehož čele stáli plzeňský arciděkan Antonín Havelka a stavitel Jan Wiesner. 

Od roku 1939 pak plzeňští Židé ocítili účinek norimberských rasových zákonů. Nesměli vstupovat na veřejná koupaliště a do městských lázní. Byl jim vyhrazen rybník za městem – u silnice na Třemošnou. Do jejich firem byli ustaveni národní správci a důvěrníci, židé byli propouštěni ze státní správy a v půlce roku 1940 ztratili oprávnění k výkonu lékařské praxe i židovští lékaři. Pokračovala i důsledná segregace – hostince byly rozděleny na židovské a árijské, nákupní doba pro Židy byla stanovena na určité hodiny. 

Další podstatná omezení z roku 1940 zahrnovala zákaz navštěvovat české školy, povinnost nahlásit předměty ze zlata, platiny, stříbra, drahokamů a perel do 15. října, omezení možnost cestovat tramvají, zákaz změny bydliště a opuštění okresu trvalého bydliště. Také bylo zakázáno Židy zdravit a jakkoli s nimi přicházet do společenského styku.

Na podzim roku 1940 bylo v Plzni zatčeno 51 představitelů židovských spolků, lékařů, advokátů a obchodníků. Všichni posléze zahynuli v koncentračním táboře v Mauthausenu. 

Rok 1941 znamenal další omezování osobních práv a svobod plzeňských židů: povinnost odevzdat řidičské průkazy a osvědčení o zápisu motorového vozidla do rejstříku, zabavení dopravních prostředků včetně jízdních kol; zákaz chytání ryb; zákaz prodlévání v sadech… restrikce se týkaly i prodeje některých druhů zboží židům a stejně tak i jeho darování – jmenovitě šlo o ovoce, ořechy, marmelády, sýry, cukrovinky, ryby, drůbež a zvěřinu. Od 19. září 1941 také vstoupila v platnost policejní vyhláška o veřejném označení židů žlutou šesticípou hvězdou.

V lednu 1942 začala registrace Židů pro deportace, probíhaly od 9. do 14. ledna 1942. V rozmezí deseti dnů odjely celkem tři transporty označené písmeny R, S a T. Čítaly celkem 2064 plzeňských židů. Mířily do Terezínského ghetta, odkud většina internovaných pokračovala do vyhlazovacích táborů na východ. Konce války se dožilo pouhých 204 z nich, necelých deset procent. Několik přeživších se v padesátých letech vystěhovala do Izraele. 

Trasa je dlouhá 2 kilometry a dá se absolvovat během jedné hodiny. Vede nenáročným městským terénem.