V roce 1974 se vedení evangelického sboru v Chotiněvsi ujal vikář Zdeněk Bárta, mladý absolvent teologické fakulty. K duchovní službě jej inspiroval jeho spolužák, písničkář Svatopluk Karásek. Spojovala je nejen víra, ale i touha po svobodném společenství a diskuzi. Zdeněk Bárta tak v rámci své s…
Undergroundové společenství baráku v Mastířovicích bylo zdaleka největší – žilo tu několik rodin a dalších přátel, dohromady i s dětmi okolo 20 lidí. Kromě kulturních aktivit se snažili především o potravinovou soběstačnost, takže pěstovali ovoce a zeleninu a chovali hospodářskou zvířenu. Patřila…
„Severní Čechy byly propojené, takže za námi zase jezdili různí přátelé, hrálo se divadlo, četly se básně, malovalo,“ vzpomíná Květa Princová na život na robečské faře. Přestěhovali se sem s manželem poté, co jim komunisté vyvlastnili dům v Rychnově. Fara byla v havarijním stavu. Jedna strana byl…
Společenství „baráků“ netvořili jen disidenti a členové undergroundu. Svobodomyslná a srdečná atmosféra, která na barácích panovala, přitahovala i studenty, máničky nebo obecně mladé lidi z okolních měst a obcí. V Robči to byla skupina asi 20 až 30 mladých kluků z České Lípy, podle svědectví Květ…
Květa Princová ještě balila poslední věci, když se za okny domu ozval hluk. Shromáždila se tu skupina mužů v uniformách Veřejné bezpečnosti a Lidových milicí, dupali a pokřikovali na sebe, jako by si dodávali kuráž. Na zádech vojenské batohy, v rukou rýče, kladiva, lopaty. V sobotu ráno 28. květn…
Po rozehnaném koncertu Plastic People a dalších kapel v Rychnově v červenci 1977 bylo manželům Květě a Janovi Princovým jasné, že budou muset o svůj dům svést nerovný zápas. Žádná ze slavností nebo setkání, které se v jejich baráku odehrávaly téměř každý víkend, se neobešly bez pozornosti Veřejné…
Na večírku, který Princovi pořádali 9. července 1977 na rychnovském baráku, se sešlo více než dvě stě lidí. Přijeli se rozloučit s Kanaďanem Paulem Wilsonem, bývalým členem skupiny Plastic People of the Universe. Komunistické úřady se jej bez udání důvodů rozhodly vyhostit. Obyvatelé baráku tušil…
Nečekané návštěvy a blokády příjezdových cest se napříště staly běžnými jevy provázejícími každé větší setkání přátel na statku. Své návštěvy a domovní prohlídky StB ještě zintenzivnila po roce 1977, kdy Parkánovi i Kubíčkovi podepsali Chartu a z Mariánských Lázní se s rodinou přistěhoval Karel C…
To prase se jmenovalo Kašpar. Své přízvisko získalo po soudci, který v říjnu 1979 poslal do vazby členy Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných. Když mu proto řezník přiložil jateční pistoli na čelo a poté kudlou zabloudil k aortě, necítili chovatelé zvířete příliš velký smutek. Žalostnější byl …
Po demolici rychnovského baráku Princovi získali pronájem v nedalekých Verneřicích. Komunisté se domnívali, že koncerty a výstavy a vůbec celé společenství, které vzniklo kolem baráku v Rychnově, zanikne, ale mýlili se. Přátelé z Prahy a severních Čech jezdili za Princovými dál. K jejich bytu tot…
Před tíživou atmosférou normalizace nebylo úniku. Komunistický režim se vlamoval do bytů, ložnic i mezilidských vztahů. „Vídeň, nebo Bory?“ zněla osudová otázka pro ty, kteří se nechtěli vzdát své svobody. Mnozí členové undergroundu se snažili najít poslední útočiště na venkově, kde během 70. let kupovali rozpadlé zemědělské usedlosti a opuštěné fary, postupně je opravovali a proměňovali ve svobodná centra. Pořádali tu večírky, přednášky, divadelní představení, duchovní cvičení, vzájemně se podporovali proti policejní šikaně.
Největší rozkvět undergroundových baráků začal po roce 1976, kdy komunistický režim zahájil politický proces proti Plastic People of the Universe a několik členů kapely a jejích příznivců pozavíral do věznic. Přestože se většina baráků nacházela na periferii a v malých obcích, komunisté nesnesli jejich svobodnou existenci ani tady. Dráždilo je, že se obyvatelé baráků dokáží radovat režimu navzdory a že se jim dokonce daří vybudovat si částečnou ekonomickou nezávislost. Snažili se narušovat soukromé koncerty a přednášky, kvůli směšným důvodům nevpouštěli hosty do obcí, kde se „baráky“ nacházeli, obkličovali přístupové cesty, buzerovali návštěvníky.
Když ani to nezabralo, přistoupili ke svévolnému vyvlastňování i přímým útokům. Častým důvodem byla potřeba vybudovat právě na místě baráku otočnou autobusu, křižovatku nebo sklad civilní obrany. V některých případech se pod vylhanou a směšnou záminkou vlomili i do soukromí obyvatel, v noci je rozvezli do okolních lesů nebo jim do pokojů naházeli slzné granáty, barák v Kerharticích u České Kamenice dokonce podpálili. Pod hladinou normalizace postupně mizel jeden ostrov svobody za druhým. Mnoho z jejich obyvatel tak nakonec skutečně skončilo ve „Vídni“, jiní na „Borech“.
(Trasu připravil Ondřej Nezbeda)