Po mnichovské dohodě připadlo česko-moravské pomezí do Říšské župy Sudety (něm. Reichsgau Sudetenland). Většinou bylo osídleno německým obyvatelstvem, ale v severní části Zábřežské vrchoviny se nacházelo několik českých obcí, jejíž obyvatelé se s nacistickou nadvládou nesmířilo. Centrem zdejšího odboje se stal Zábřeh. V roce 1941 začali mladí lidé v tomto městě pod vedením Jaroslava Tůmy, Karla Holouše a Josefa Hrabáčka organizovat odbojovou skupinu Národní sdružení československých vlastenců a navazovali styky s dalšími odbojovými buňkami v okolí. Počet členů skupiny se rychle rozšiřoval. Do odboje se v této oblasti zapojilo i devět větších partyzánských skupin, v nichž na závěr války působilo nejméně 150 bojovníků, z toho asi 50 bývalých sovětských zajatců. Její členové organizovali finanční sbírky pro rodiny postižené nacistickou správou, rozšiřovali protiněmecké letáky, sháněli zbraně, připravovali se na povstání proti okupantům a v kraji provedli několik sabotážních akcí. Pomáhali také uprchlým anglickým, polským, sovětským a jiným zajatcům, z nichž některým sdružení zajistilo útěk a odvoz do Jugoslávie. Nacisté však v několika vlnách pozatýkala stovky těchto odbojářů a desítky z nich popravili nebo umučili v nacistických věznicích a koncentračních táborech. Devět míst trasy Po stopách odbojářů ze Zábřežské vrchoviny přibližuje život zdejších statečných obyvtel, místa jejich úkrytů a střetů s nacisty, a místa jejich poprav.
(Trasu připravil Vít Lucuk)
Trasa středně náročná. Měří 20, 6 kilometrů a absolvovat lze za cca 6 hodin. Vede zvlněnou krajinou polí a lesů s častými výhledy do okolí, většinou po zpevněných asfaltových cestách. Část trasy vede po značených turistických cestách - z Cotkytle po červené k vrchu Lázek, a pak po žluté do Zábřehu.