Plížil se pro vodu za zády pohraničníků

Na útěku do Rakouska Robert Ospald a jeho parťák Zdenek Pohl bivakovali tři dny v polích u hranice. V zarostlém terénu se oba uprchlíci ukryli pod celtou, kde přečkali nejprve jednu noc a pak ještě další tři dny, kdy čekali na vhodné podmínky k útěku. Konzervy docházely, voda také. Potok byl rozbahněný, voda se z něj brát nedala. „Tak sranda to nebyla, všechno nám docházelo. Nějakých pár konzerv a trochu limonád velice rychle zmizelo a pak jsme museli pro vodu. Zdeňkovi ruply nervy, řekl, že bude radši bez vody, tak jsem pro ni chodil sám. Tam, kde cestička kříží vysoké napětí.“ Z každé výpravy pro vodu se kvůli všudypřítomným hlídkám stalo dobrodružství. „Já jsem vždycky chodil tak, že jsem ležel při zemi, rozhlídl jsem se, jak je otočenej ten voják. A vždycky, když jsem viděl, že je otočený zády, tak jsem přeběhl. Tady je alej stromů, vedle ní byly skruže a tam bylo zavlažování – z toho jsem bral vodu. Bylo to o držku, protože tady byla ničím nechráněná louka a na ní jedna bouda pohraničníků. Takže jsme taky musel koukat, až se otočili jiným směrem. To jsem si nabral vodu a rychle zmizel.“