Musí to být jezero

František Wretzl se v červenci 1944 sám přihlásil na gestapu, neboť tušil, že jeho zatčení je neodvratné. Přes tuto polehčující okolnost s ním v „Pečkárně“ nezacházeli v rukavičkách a snažili se z něj vymlátit podrobnosti o jeho ilegální činnosti. „Vyslýchající si prohrábl vlasy nebo se rukou zachytil opasku a ptal se, co to znamená. Nevěděl jsem a dostal jsem silnou ránu do obličeje. Netušil jsem, že to byla znamení, která v Burešově oddílu používali pro signalizaci kontrol,“ vzpomíná František Wretzl. Při výsleších čelil až pěti vyslýchajícím, rány do obličeje střídalo bití „gumikniplem“, což byla hadice protažená dráty a vysypaná pískem. Pak mu nařídili, aby se sehnul, dal ruce pod kolena, a nasadili mu pouta. „Zpočátku se nic neděje, ale po chvíli se ozvou nohy. Začnou svědit a svědění stále zesiluje. Potom se člověk začne v obličeji potit. Pot stéká do středu čela a odtud odkapává na zem,“ pokračuje pamětník ve vyprávění. „Co chvíli přišel gestapák, podíval se, kolik potu na zem odkapalo, a prohlásil: ,To nic není, musí to být celé jezero.‘ Jenomže za chvíli mě přestaly nohy nést a já ztrácel rovnováhu. Kýval jsem se ze strany na stranu a uvažoval, zda padnu na skříň, nebo hlavou na umyvadlo. Tu přišel gestapák, odemkl pouta a já se postavil. A to byl zážitek. Jak se krev hnala do nohou, měl jsem pocit, jako by mě bodaly tisíce jehel.“