Měli svoje metody

V říjnu 1953 zatkli Bohumila Robeše jako člena protikomunistické odbojové organizace SODAN a odvezli ho do věznice StB v Příční ulici v Brně. Cely se nacházely ve sklepních prostorách a Bohumil Robeš vzpomíná, že zamřížovanými okny viděl alespoň část venkovního světa. „Shodou okolností jsem byl předtím zaměstnán v dětském loutkovém divadle Radost, které bylo blízko té pověstné Příční. Okna, i když zadrátovaný a zakrytý, vedly do ulice a děcka, když chodily ze školy do divadla, tak jsem slyšel, jak spolu hovoří. Bylo to pro mě takový povznesení. Po čase se člověk svým způsobem zapře.“ Ve věznici prošel Bohumil Robeš sérií výslechů. „Byl jsem zamilovaný do jedné studentky, ale ani k polibku nedošlo. Jednou se ten vyslýchající estébák vyjádřil o mamince nehezky a viděl mně na očích, že bije špatnou notu, tak se vyjádřil špatně i o té mé. Že je to ku... ,A kdybys viděl, co je to za děvku,‘ mně povídá. Já jsem byl na ni citově vázán a to jsem zatvrdl. Nikdy jsem jim to neodpustil, že se takhle špatně vyjadřovali.“ Ponižování nestačilo a Bohumil Robeš se stále nemínil rozhovořit. Vyšetřovatelé proto používali i jiných metod. „Mlátili mě pěstí do čela, jinak jsem fyzický násilí jako takový nezažil. Zažil jsem ale výslechy ve spánku. Asi používali skopolamin. Vím bezpečně, že mi byly kladeny otázky ve spánku, když jsem byl na cele.“ Protože se Bohumil Robeš nemínil komunistické zvůli podřídit, strávil nakonec v komunistických kriminálech třináct a půl roku.