Po kolena ve sračkách

V říjnu 1953 zatkli Rudolfa Mrázka jako člena odbojové organizace SODAN a odvezli ho do věznice StB v Příční ulici v Brně. Tehdy mu bylo devatenáct let a vzpomíná, že se mu život ze dne na den obrátil naruby. „Velmi těžký byl první a několik následujících dnů po zatčení. Měl jsem rušný život, dvě lásky, s kterýma jsem chodil, fotbal, divadlo, žil jsem pestrý život študáka. Najednou jsem z toho byl vytržený a šup do díry. Na rohu Příční a Bratislavské byla estébárna a tam byly hrozně hluboký sklepy. Alespoň osm metrů vysoký. To bylo strašný. Byly to nejhorší dny v mým životě. Smířit se s tím, že už ten život nebude... Celý to vyšetřování bylo strašení: ,To bude špagát. Jste sabotéři, chtěli jste vyvraždit celý národ.‘“ Ve věznici v Příční ulici byli vězni umístěni do zcela nevhodných sklepních prostor. „Sklepy byly umístěny ještě níž než městská kanalizace, řeka Ponávka a septik. Ponávka se vylila do městské kanalizace a z ní to nateklo do septiku a potom tureckými záchody do cely. V celách to stálo dva dny a v tom se žilo. Až to kleslo, tak jsme to museli hrnout ven. Pak jsme každej den museli drhnout podlahu, ale slamáky byly nacucaný těma sračkama. Tam jsem si tenkrát přečetl aktuální noviny, který tam připlavaly. Potom co tam bylo toho hmyzu, stonožky, sviňky,“ vzpomíná Rudolf Mrázek, který byl nakonec odsouzen na šestnáct let odnětí svobody.