Euforie? Ne, trauma

Možná tu fotografii z Národní třídy ze 17. listopadu roku 1989 znáte – neprostupná hradba policejních těžkooděnců a pár metrů před nimi dav demonstrantů. Mezi oběma tábory na zemi sedí dívka v modré péřové bundě. Tou dívkou byla tehdy šestnáctiletá gymnazistka Magdaléna Vovsová, dnes Rajčanová. „Říkala jsem si, jak se bránit?,“ vzpomíná s odstupem, „tak jsem zůstala na zemi v domnění, že se mnou nepohnou. Jenže když před sebou vidíš ty boty a štíty, to s tebou pohne docela snadno...“ Stovky demonstrantů, kteří neměli šanci Národní třídu opustit, se ocitly v neprodyšné pasti. Magdalénu nakonec její kamarád vytáhl za ruku zpět do davu, nemilosrdně stlačovaného z obou stran policejními kordony. „Rozhodně to byl víc traumatický než euforický zážitek. Najednou lidi začali panikařit, tlak okolo strašně narůstal.“ Jediným možným únikem se stalo podloubí poblíž Mikulandské ulice, kde se činily nechvalně proslulé červené barety. „Člověk se tam musel protlačit nebo se nechat odnést davem. Mě tam teda víc táhnul onen kamarád, provedl mě uličkou ven a dokázal, že do mě nakonec ani nikdo nepraštil. Akorát jemu vykloubili ruku, ve které držel vlajku.“ Magdaléna měla nakonec štěstí. Z podloubí, v němž dnes najdeme pomník připomínající zásah na Národní v roce 1989, vyvázla bez zranění.