Rozhodli jsme se, že se nevzdáme a pokusíme se proběhnout

Bylo 17. října, čtyři členové odbojové skupiny bratrů Mašínových po několika dnech strávených v seníku jednoho hospodářství vyrazili dále k Západnímu Berlínu. U obce Waldov zalehli do strouhy: začalo se stmívat. Vyrušil je zvuk motorů. Na kraj lesíka, kde leželi, přijely náklaďáky a autobusy, z nich vystoupili muži v černých uniformách Volkspolizei. „Obklíčili nás v takovém lesíku, bylo jich snad dvanáct set.“ Skupina se rozhodla nestřílet ani neutíkat a počkat do úplné tmy. „Oni začali střílet naslepo, protože nevěděli, kde jsme. Ale při tom střílení naslepo trefili Vaška Švédu. Krvácel a oni tam ještě poslali psy. A policajtů tam byl celý kordon. Můj bratr měl štěstí, že trefil dva policajty. Zastřelil je a ti ani nevěděli, odkud to přišlo.“ Policisté nechtěli postupovat dál, když viděli dva padlé, odmítli poslouchat velitele. Vedení je nakonec stáhlo, což zřejmě uprchlíky zachránilo. „Čekali jsme asi do deseti večer a rozhodli jsme se, že se nevzdáme a pokusíme se to proběhnout.“ Pobízeli Švédu, aby šel s nimi, ale bylo zjevné, že nemůže jít. Rozloučili se s ním proto a vyrazili. „Každý jsme si dali jeden cíl, kam budeme střílet. Přeběhli jsme tu mýtinu na druhou stranu a Vašek už tam byl.“ Švédu vzali pod paži Josef Mašín a Milan Paumer, ale ukázalo se, že pokračovat v cestě tímto způsobem není schůdné. Nejvíc si to uvědomuje sám Švéda, posílá druhy pryč. „Bylo to tam dost smutný. Tak jsme se tam s ním ještě jednou rozloučili.“