Praha, Bartolomějská ulice
bývalá vyšetřovna StB a vazební věznice · Bartolomějská 306/7, 110 00 Praha-Praha 1, Česká republika
  • Příběh
  • Místo

Manželé, kteří neplakali

Dostupné v: English | Česky

Helena Šidáková se rozhodla ve vyšetřovně zapírat za každou cenu, protože chránila nejbližší. StB ji dovlekla ze Starého Knína, kde se ukrývala s manželem Zdeňkem, chystali se přes hranice. Helenu zatkli, Zdeňkovi se podařilo prchnout. Do vyšetřovny v Bartolomějské ji přivezli už za tmy spolu s přítelkyní Jindřiškou Budínskou, u které se skrývali. Byl právě Velký pátek 14. dubna 1949. Helenu strčili do místnosti osvětlené jen stolní lampičkou. Za stolem seděl velitel, kterému soudruzi říkali „Dorek“ nebo „Doktor“. Vedle něj v přítmí uviděla přítelkyni Jarku Navrátilovou, s níž se asi před čtrnácti dny neúspěšně pokusila přejít šumavské hranice, byly zatčeny a vězněny v Klatovech, Helenu s dítětem pak propustili. Jarka prý jen špitla, aby nezapírala, že už všechno vědí. V tu chvíli paní Navrátilovou Doktor vší silou uhodil do tváře a zařval, ať drží hubu. K překvapení Heleny s ní sepsal zatykač a nechal ji odvést do pankrácké věznice. „Nedovedete si představit, jaká zátěž to byla na nervy. Ticho, nikdo se nesměl ani hnout. Jen z vedlejší místnosti byl slyšet hluk, bouchání, křik.“ Následující den prožila nejhorší chvíle života. Na Pankráci byla podrobena nelidské tortuře, kdy ji tloukli přes chodidla a poranili jí páteř. Pak opět pokračovaly výslechy v Bartolomějské, které vedl obávaný „Doktor“. Urážel ji, vyhrožoval: „Až toho tvýho lotra přivezeme, uvidíš, co s ním uděláme, tentokrát nám neunikne!“ Už se podobně surové výslechy jako na Pankráci neopakovaly. Jednou ji přivezli k výslechu a „Doktor“ ji násilím natlačil do skříně a zamkl. Po chvíli slyšela kroky, bouchnutí dveří a někdo otevřel skříň a vytáhl ji. „Chvíli jsem nic neviděla, až přiskočil ,Doktor‘ se slovy: ,Tak se na sebe podívejte, jak vypadáte, a hezky se přivítejte, jistě máte radost.‘“ V místnosti stál Zdeněk, bledý jak smrt, ztrhaný, já zas vytřeštěná a ani jeden jsme se nepohnuli, jen jsme na sebe hleděli a nevydali ani slovo,“ popisuje Helena ve své knize Přetržené roky. Vyšetřovatel se na ně podíval a povzbuzoval, ať se obejmou, že se vidí naposledy: „Neštítili se ničeho. Chtěli se pobavit. Oba jsme jen stáli, o případu jsme mluvit nesměli, to jsme měli zakázané. Zeptal se jen na synka, řekla jsem, že je snad u rodičů, že o něm nic nevím. Neplakali jsme, takovou radost bychom jim neudělali. Křečovitě jsme se drželi za ruce,“ vzpomíná Helena Šidáková. Odsoudili ji na 20 let, její muž dostal doživotí.

Hodnocení


Hodnotilo 0 lidí
Abyste mohli hodnotit musíte se přihlásit! 

Trasy

Příběh není součastí žádné trasy.

Komentáře

Žádné komentáře k příběhu.

Helena Šidáková

Helena Šidáková

Narodila se 6. května 1925 v Praze. Po válce nastoupila do Československého rozhlasu, kde potkala svou životní lásku - technika a studenta ČVUT Zdeňka Šidáka. Ten měl za sebou válečné totální nasazení ve Vídni, kde se údajně napojil na odbojovou skupinu. Po válce vstoupil do KSČ, prý na pokyn kolegů z odboje. Roku 1947 však založil rodinu, manželům se narodil syn Zdeněk a on KSČ opustil. Po únoru 1948 jej čekal vyhazov z rozhlasu i z fakulty. Rozhodl se pro emigraci, Helena s kojencem zatím zůstala doma. Zdeněk se počátkem roku 1949 z exilu vrátil coby agent-chodec a zorganizoval útěk celé rodiny i dalších osob. Akce však byla prozrazena a Helena s malým synkem byla dopadena a uvězněna v klatovské věznici. Brzy ji propustili, tajná policie však byla Zdeňkovi nadále na stopě. Když jej o Velikonocích roku 1949 nedopadla v úkrytu ve Starém Kníně, zatkli estébáci Helenu a surově ji mučili, manžela však neprozradila. Zdeněk byl nakonec dopaden v jiném úkrytu v Jizerských horách. Dostal doživotí, Helena dvacetiletý trest, věznění neunikli ani Zdeňkovi rodiče. Malého synka Šidákových zatím vychovávali Helenini rodiče. Helena prošla věznicemi v Novém Jičíně a Pardubicích, propuštěna byla na amnestii prezidenta A. Zápotockého pro vězněné matky v roce 1955. Manželovi zůstala věrná, čekala na něj 14 let. Zdeněk Šidák se dočkal pádu komunismu, zemřel ale již v létě roku 1990 na mozkovou příhodu.

Praha, Bartolomějská ulice

Dostupné v: English | Česky

Nejstarší název Benátská získala ulice od chudé čtvrti, která se v těchto místech nacházela, a podle nevěstince s názvem Benátky. Od konce 14. století do počátku 18. století ulice nesla jméno V Jeruzalémě nebo Jeruzalémská, protože právě na místě veřejného domu založil Jan Milíč z Kroměříže v druhé polovině 14. století Nový Jeruzalém, školu – seminář kazatelů a útočiště kajících se žen. Dnes jsou ve stejných místech budovy policie. Na konci 19. století zde působily řeholnice z Kongregace Šedých sester, které se staraly o nemocné a opuštěné. K úplnému vystěhování kláštera došlo v roce 1949. V tzv. kachlíkárně neboli „na Barťáku“ byla v roce 1947 zřízena věznice Národní bezpečnosti. Od října 1952 se rozšířila o Útvar výkonu vazby Praha 1, po dalším organizačním vývoji byla věznice v září 1963 zrušena. V roce 1950 měla kapacitu dvacet cel pro 120 vyšetřovanců. Byla však mnohonásobně překračována. Na cele stavěné pro 12 vězňů se tísnilo až 45 osob. Tzv. kachlíkára sloužila i jako Hlavní sídlo Státní bezpečnosti (Bartolomějská 14). Dnes objekt využívá Police ČR. Správa vyšetřování StB sídlila v Bartolomějské 10, kde vznikl po sametové revoluci v roce 1989 Ústav pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu. Vyšetřovací metody StB lze srovnávat se způsoby gestapa. Fyzické a psychické týrání byly zcela běžnými metodami výslechu. Budovou prošly desetitisíce vězněných československých občanů.

Zadejte prosím Váš e-mail a heslo
Zapomenuté heslo
Změnit heslo