Manželé, kteří neplakali

Helena Šidáková se rozhodla ve vyšetřovně zapírat za každou cenu, protože chránila nejbližší. StB ji dovlekla ze Starého Knína, kde se ukrývala s manželem Zdeňkem, chystali se přes hranice. Helenu zatkli, Zdeňkovi se podařilo prchnout. Do vyšetřovny v Bartolomějské ji přivezli už za tmy spolu s přítelkyní Jindřiškou Budínskou, u které se skrývali. Byl právě Velký pátek 14. dubna 1949. Helenu strčili do místnosti osvětlené jen stolní lampičkou. Za stolem seděl velitel, kterému soudruzi říkali „Dorek“ nebo „Doktor“. Vedle něj v přítmí uviděla přítelkyni Jarku Navrátilovou, s níž se asi před čtrnácti dny neúspěšně pokusila přejít šumavské hranice, byly zatčeny a vězněny v Klatovech, Helenu s dítětem pak propustili. Jarka prý jen špitla, aby nezapírala, že už všechno vědí. V tu chvíli paní Navrátilovou Doktor vší silou uhodil do tváře a zařval, ať drží hubu. K překvapení Heleny s ní sepsal zatykač a nechal ji odvést do pankrácké věznice. „Nedovedete si představit, jaká zátěž to byla na nervy. Ticho, nikdo se nesměl ani hnout. Jen z vedlejší místnosti byl slyšet hluk, bouchání, křik.“ Následující den prožila nejhorší chvíle života. Na Pankráci byla podrobena nelidské tortuře, kdy ji tloukli přes chodidla a poranili jí páteř. Pak opět pokračovaly výslechy v Bartolomějské, které vedl obávaný „Doktor“. Urážel ji, vyhrožoval: „Až toho tvýho lotra přivezeme, uvidíš, co s ním uděláme, tentokrát nám neunikne!“ Už se podobně surové výslechy jako na Pankráci neopakovaly. Jednou ji přivezli k výslechu a „Doktor“ ji násilím natlačil do skříně a zamkl. Po chvíli slyšela kroky, bouchnutí dveří a někdo otevřel skříň a vytáhl ji. „Chvíli jsem nic neviděla, až přiskočil ,Doktor‘ se slovy: ,Tak se na sebe podívejte, jak vypadáte, a hezky se přivítejte, jistě máte radost.‘“ V místnosti stál Zdeněk, bledý jak smrt, ztrhaný, já zas vytřeštěná a ani jeden jsme se nepohnuli, jen jsme na sebe hleděli a nevydali ani slovo,“ popisuje Helena ve své knize Přetržené roky. Vyšetřovatel se na ně podíval a povzbuzoval, ať se obejmou, že se vidí naposledy: „Neštítili se ničeho. Chtěli se pobavit. Oba jsme jen stáli, o případu jsme mluvit nesměli, to jsme měli zakázané. Zeptal se jen na synka, řekla jsem, že je snad u rodičů, že o něm nic nevím. Neplakali jsme, takovou radost bychom jim neudělali. Křečovitě jsme se drželi za ruce,“ vzpomíná Helena Šidáková. Odsoudili ji na 20 let, její muž dostal doživotí.