Hledali jsme díru v železné oponě

Po únoru 1948 se na Toušovy začali obracet jejich známí, kteří měli v Československu po zavedení nového režimu potíže. Chtěli, aby je Václav Touš převedl do Německa. Ten využil výhodné polohy svého statku, který ležel na samotě v sousedství Jezvineckého lesa, jen asi deset kilometrů od státních hranic, a pomáhal v útěku za hranice svým známým a lidem, za které se zaručili jeho přátelé. Při převodech mu pomáhal jeho syn Josef Touš. Později začali spolupracovat s agentem-chodcem Aloisem Suttým.

Vybudovali převaděčskou síť, přes kterou prošly desítky emigrantů. Uprchlíci přijeli do pohraničí vlakem, nebo je někdo přivezl autem. Potom se ukryli na samotě U Vítků, kde počkali do přechodu. Ve skrýši si je vyzvedl Alois Suttý a odvedl je do Německa. V opačném směru přiváděl kurýry západních zpravodajských služeb. V březnu 1950 takto do Čech převedl kurýra Stanislava Rachače a za 14 dní se pro něj měl opět vrátit. Rachač byl ale zatčen Státní bezpečností a při výslechu vyzradil úkryt na Toušově farmě. 8. dubna 1950 přišel Alois na samotu U Vítků, kde na něj však již čekali estébáci. Alois zaklepal na domovní dveře a na donucení estébáků mu hospodář Touš otevřel. Policisté se vrhli na Suttého, který se bránil střelbou. V předsíni domu se strhla přestřelka, při které byl zraněn jeden zasahující strážmistr a Suttý. Nakonec estébáci agenta zdolali a spoutali. Josef Touš vzpomínal, že u domovních dveří zůstala po potyčce ustřelená klika. Estébáci zatkli také Václava Touše a Josefa Touše.