Choval prasata, rozřezal těla wehrmachťáků, ukrýval přítele
Josef Pánek, svérázný zřízenec lékařského ústavu na Albertově za 2. sv. války ilegálně choval ve sklepě ústavu slepice, vepře i kozy. Tajně prováděl zabijačky a maso směňoval se širokým okolím. Za takový „velkochov“ na černo hrozily vysoké tresty: vězení nebo rovnou koncentrační tábor, v době heydrichiády dokonce smrt. On i jeho rodina měli štěstí, nikdo je neudal. Pánek si s nacisty „zahrával“ i jinak, vypráví jeho dcera, známá literární vědkyně, publicistka Květoslava Neradová, roz. Pánková. Jako zřízenec ústavu měl přístup do pitevny. Ležela tu těla zavražděných odbojářů i výbuchy roztrhaní němečtí vojáci. Nejednou vyhověl prosbě odbojářských rodin, aby jim tajně vydal těla jejich zavražděných blízkých. Aby nebožtíci nechyběli, skládal z utržených končetin německých vojáků umrlčí torza tak, aby se nepřišlo na zmizení odcizeného těla. V ústavu Josef Pánek ukrýval i svého přítele židovského původu. Rodině ho představil jako strýce, který s nimi žil jako příbuzný do konce války.
Hodnocení
Abyste mohli hodnotit musíte se přihlásit!
Trasy
Příběh není součastí žádné trasy.
Komentáře
Květoslava Neradová, rozená Pánková
Profesorka, literátka a rozhlasová publicistka se narodila 9. dubna 1933 v Praze, vyrůstala na Albertově, kde se kromě jiného stala svědkem krutostí v době Pražského povstání 1945. „Jako by do lidí najednou vjel ďábel,“ vzpomíná na nenávist Čechů vůči německým sousedům, se kterými celou válku v poklidu žili a kteří s nacisty neměli nic společného. Květoslava byla v dětství často nemocná, vzpomíná, jak celé zimy proležela v posteli a četla. Její literární vzdělání bylo ohromující. Vystudovala Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, obor čeština a ruština. Zabývala se barokem, a zvláště starými texty Bohuslava Balbína. Již ve svých 22 letech, na počátku 60. let minulého století, přednášela na univerzitě starou českou literaturu, později knihovnictví a dějiny kultury. Na přelomu 60. a 70. let pořádala tajné bytové přednášky pro studenty a setkání s literáty a herci, několikrát i s Janem Werichem. Některý ze studentů ji udal a od roku 1970 ji pravidelně zatýkala StB. Psychicky a fyzicky ji policisté trápili během mnohahodinových výslechů. Sedm let se ji agenti pokoušeli zlomit ke spolupráci. Chtěli po ní udávat disidenty například v křesťanském společenství Vigilie, které založila s několika studenty (např. Tomášem Halíkem, pozdějším knězem podzemní církve). Spolupráci s StB zásadově odmítala. V roce 1977, krátce po vzniku Charty 77, kterou šířila a rozmnožovala, ji vyhodili na nátlak tajné policie z fakulty. Její bývalí studenti jí pomohli najít místo ve Státní knihovně, kde s několika přestávkami pracovala až do roku 1990. Za totalitního režimu kromě tajných přednášek a organizování mnoha protirežimních akcí rozmnožovala samizdaty. Po sametové revoluci v roce 1989 se vrátila na fakultu žurnalistiky a založila křesťanskou Vyšší odbornou školu publicistiky.