Viděl jsem sta a sta poprav

Levicové smýšlení bylo E. F. Burianovi vlastní již od mládí, do KSČ vstoupil v devatenácti letech. Příchylnost k tomuto světonázoru ještě posílila jeho válečná internace v Terezíně, Dachau a posléze v táboře Neuengamme nedaleko Hamburku. „Viděl jsem sta a sta poprav, při západu slunce, tam na severu v Neuengamme. Docela symbolicky nikdy nepršelo a nikdy nebyla mlha v těch strašných chvílích, kdy kamarád za kamarádem vystupovali na šibenici. Je to zvláštní, celý den mohlo pršet, celý den mohla být obloha zatažena, ale večer, když se popravovalo, vysvitlo vždycky slunce. A v tom slunci, vy šťastní, kteří jste to neviděli, v tom slunci umírali hrdinové. Každý umíral s nějakým pozdravem. Každý poslal směrem k západu slunce několik posledních přání. A ta slova, a ta přání vám, milí kamarádi, od nich nesu: Vy, kteří jste se dožili toho štěstí, že ožíváte ve svobodě, nezapomeňte, že my jsme tady padli za vás. Nezapomeňte, že jste pokračovateli našeho hrdinství. Veďte naše děti cestou za pravdou, spravedlností a za právem...“ Vnímal-li E. F. Burian již před válkou vlastní divadlo jako způsob, jak zhmotnit své levicové přesvědčení, po roce 1945 je mohl naplno uplatňovat i jinde, řídil několik dalších scén. V padesátých letech se stal hlasitým zastáncem nového zřízení, do tohoto období patří třeba jeho hra Pařeniště, ve které přitakal inscenovaným soudním procesům té doby. Někteří se domnívají, že ji sepsal, protože se sám obával perzekucí.