Bujaří Poláci

Čeští disidenti, kteří se účastnili setkání a schůzek se svými polskými protějšky, se shodnou na jednom - polští disenti se cítili a chovali svobodněji a také byli svobodnější. Například druhé obnovené setkání iniciovali právě oni a také na sebe brali odpovědnost při pašování knih a techniky - byli to polští disidenti a kurýři se samizdaty, knihami a technikou, kdo překračovali hranici a brali tím větší riziko na sebe. 

„Na mě působili veselej, byli to takoví frajeři,“ vzpomíná spisovatel Jáchym Topol. „Pro nás bylo vůbec úžasný se na ty setkání dostat, protože jsme byli pod policejním dohledem. Úžasný bylo už to, že se to uskutečnilo. Pro Poláky to byla bujarost, veselí.“

Podobně vzpomíná na setkání Alexandr Vondra, který popisuje, jak vznikaly texty společných prohlášení. Pokud se jich účastnil Václav Havel, většinou už měl nějaký základní text připravený. Společnost se pak rozdělila na dvě skupiny - jedna, která se věnovala debatám a popíjení alkoholu a druhá, redakční skupina formulaci jednotlivých tezí. 

„A pak mě velmi okouzlovala jedna věc,“ vypráví Alexandr Vondra. „Když se dokončil text a vypil se všechen alkohol, tak Jacek Kuroń nebo Zbigniew Bujak zavelel: 'Polaci idzieme! ’Seřadili se za sebe a husím pochodem odcházeli dolů do polakých nížin. Kdežto ten český individualismus zapracoval i tady, takže jsme cestou dolů často bloudili a pracně jsme se hledali u aut. Možná v tom sehrála nějakou roli i ta dobrá polská whisky. Jednou jsme měli problém takhle najít právě Václava Havla.“