Věrčin deník

Přípravy na transport popsala ve svém deníku dvanáctiletá Věra Kohnová. Devadesát stránek popsaných úhledným písmem ukazuje, jak protižidovská opatření doléhala na její rodinu a ji samotnou. Začala ho psát v srpnu 1941 v době zkoušek, které Věrka a její starší sestra Hana skládaly na konci školního roku 1940/41, protože se učily soukromě, ze škol byly vyloučeny v září 1940.

Její deník podává unikátní svědectví o tom, jak se židovské děti staly nástrojem při organizaci opatření proti nim samotným. V září 1941 pomáhaly při distribuci židovských žlutých "odznaků" a na začátku ledna 1942 podílely se také při registraci místních Židů pro transporty. Po Plzni roznášely registrační "lístky", po okolních vesnicích je rozvážely na kolech, nebo pomáhaly s s hlídáním dětí na rabinátě ve Smetanových sadech (dnes j v budově lékárna Menora a sídlo Židovské obce), kde trávily hodně času, protože nesměly chodit do školy.

6. ledna 1942: „Já jsem ještě celá udivená. V poledne mi řek Franta Steinerů, který je teď celý den na rabinátě, neboť tam mají moc práce, abych tam ve dvě hodiny přišla. Šla jsem tam. Bylo tam ještě několik dětí. Rozdali nám tam takové listy, které jsme měli roznést různým lidem. Jednalo se o to, aby tito lidé přišli dnes v šest hodin na rabinát, kde dostanou další rozkazy. Obec potřebuje mnoho lidí k práci tam, a proto zřídila pomocnou službu. Ti lidé, kterým jsme ty listy dali, jsou zařazeni do té služby. Jsou to však samí velký lidi. Nejlepší na tom je, Fréda Kohnů odnesl ten samý list mně. Představ si, deníčku, mně! Šla jsem se na rabinát zeptat, jestli to není mýlka. Prej ne a zejtra ráno v osm hodin tam mám bejt. Židi mají někam ject (asi do Terezína) a je s tím úžasná práce. Dostala jsem denní službu. Někteří mají noční. Já se ale divím, že tam dali mně,když ostatní jsou dospělí.“

O den později už měla další informace: „Ráno v osm hodin jsem šla na rabinát. Bylo tam ještě několik dětí. Zase jsem roznášela ty listiny a chodila vyřizovat různé vzkazy. Také jsem byla v Sokolovně. Oni jsou totiž zase registrace, které se dělají v  Sokolovně. Asi všichni Židi z Plzně odjedou. Budou tři transporty. V Sokolovně bude také shromaždiště, ve kterém budou Židi asi tři dny před odjezdem. Na druhý týden má odject první transport a hned nato další. Dnes tedy jsem byla v té Sokolovně něco vyřídit. Bylo tam hrozně lidu.“

13. ledna: „Ráno v půl deváté jsem přišla k Epsteinům. Už tam byli všichni: Emil, Oli a Dolfi . Emil mi dal svoji fotografii. Od Alis a Oli už jsem si vzala včera. Vezmu si je s sebou. Za chvíli jsme šli všichni k Sokolovně. Pomohla jsem nést jeden batoh. Každej má své číslo, které si musí dát na kufry a jedno přišít na sebe. Byla to smutná cesta. Pro Alisku snad naposled. U Sokolovny nastalo loučení. Alis a Oli plakaly. Já jsem se jen stěží opanovala. Dala jsem Alis pusu. Jestli ji ještě jednou uvidím? Doma je teď hrozně práce. Musím pomáhat.“

Před transportem se rodina se jela rozloučit s kamarádkou Věrčiny maminky Melanie z dětství Marií Kalivodovou do Dobřívě. U ní ukryli deníček, který dívka téměř symbolicky dopsala 15. ledna 1942 do poslední stránky a s deníkem se rozloučila slovy: "Sbohem".

15. ledna: „Neděle už se, bohužel, blíží. U nás je pořád smutno. Musíme všichni balit. Včera jsem si nechala ostříhat vlasy. Měla jsem velmi dlouhé vlasy až do polovic zad, svázané vzadu dvěma stužkama. Teď je mám krátké. Také jsem se včera nechala fotografovat. Fotografie už prej budou zejtra. Pro Pána Boha, já už jsem na konci deníku. No, už bez toho nemůžu dnes moc psát. Už jsem tu jenom zítra a pozítří a pak – kdo ví, co bude pak. Dneska už odjel první transport ze Sokolovny. Popozejtří nastoupíme my jeho místo. Jak se mi bude po tobě, deníčku stejskat! To jsem si věru nemyslela, když jsem v srpnu po zkouškách začla psát své zážitky, že takhle smutně skončím. Nezažila jsem sice ten půl roku mnoho hezkého, ale jak ráda bych tak zůstala. S Bohem, můj deníčku! S Bohem!“

Věřina rodina nastoupila 22. ledna do transportu označeného písmenem S. Poslední zmínka o tom, že  Věra, její starší sestra Hana, tatínek Otakar a maminka Melanie jsou naživu, pochází z 11. března 1942, kdy měla z Terezína pokračovat do dalšího tábora v Izbici v okupovaném Polsku.