Den vystěhování

Jen co utichly prvomájové oslavy, před vyhnanický statek Vladislava Vrkoče dorazil traktorista ze státního statku Podolí. Bylo kolem půl druhé odpoledne 2. května 1950. „Měl jsem dojem, že Vrkoč probděl noc, a připouštím, že jsem měl i takový dojem, že buďto před tím plakal anebo požil nějaký alkohol,“ vypověděl později při výslechu. „Celé jednání jeho bylo velmi podivné a celkový dojem činil z Vrkoče člověka duševně velmi rozrušeného.“

Nebylo se co divit. Vladislav Vrkoč měl rozhodnutím soudu opustit statek, na kterém on a jeho předkové hospodařili několik generací. To nejspíš vysvětluje i jeho útok na vyhnanického souseda Jana Přibyla, který v obci pracoval jako zemědělský referent a v JZD vedl živočišnou výrobu. Přišel na stěhování Vrkoče dohlížet. „Ty holomku, co tady chceš!“ křičel Vrkoč na Přibyla a vystrkal ho ven ze vrat statku. Pak se sehnul pro laťku od plotu, aby jej přetáhnul, ale to už Přibyl ze statku vyběhnul.

Následky na sebe nenechaly dlouho čekat. Dne 5. května 1950 přišel vrchní strážmistr Fišer z okresního velitelství SNB s návrhem: „Bylo by zcela na místě, aby příslušní činitelé uvažovali o tom, zda by nebylo záhodno zařaditi Vrkoče na určitou dobu do Tábora nucených prací, ježto se jedná o venkovského boháče, který svojí přítomností v obci Vyhnanicích případně i nejbližším okolí narušuje otázku družstevnictví a jehož vlivu podléhá větší množství členů JZD, s nimiž jest v přátelském poměru.“ Další dva roky a půl pak Vladislav Vrkoč strávil v pracovních táborech na Jáchymovsku. Po propuštění už se k hospodaření nevrátil. Pracoval jako dělník u správy silnic v Praze.