Nemohl jsem se na něj dívati, a tak jsem ho nechal zemřít

Dopoledne 19. dubna byli vězni donuceni opustit vagony a vydat se pěšky směrem na Karlovy Vary. Velení transportu téměř jistě vědělo, že 17. dubna od 14:45 hodin budou Karlovy Vary bombardovány letouny 2. letecké divize USAAF. Další nálet se uskutečnil právě 19. dubna od 12:02 hodin, kdy 87 bombardérů bombardovalo horní nádraží, dolní nádraží, železniční depo, dílny a trať na Johanngeorgenstadt, po které měl transport původně cestovat.

Tento druhý nálet zřejmě zastihl pochodující vězně těsně před Karlovými Vary nebo již ve městě. Vzhledem k masivnímu bombardování a k faktu, že v Karlových Varech bylo velké množství uprchlíků a několik transportů smrti, na nádraží a v jeho okolí byly doslova hromady mrtvých těl. Z námi sledovaného pochodu smrti bylo do masového hrobu v židovské části komunálních hřbitovů pohřbeno asi 100 až 150 vězňů. Byli pohřbíváni v noci. Tři z vězňů, kteří byli určeni k hrobařské práci, byli u hrobu zastřeleni. Zde jednoho, ještě živého, našel správce hřbitova František Weis. Odešel od něho a nechal ho zemřít, protože, jak vypověděl, „nemohl se na něho dívati“. Na nádraží Karlovy Vary – Přehrada byly povolány povozy z nedaleké obce Doubí k odvezení mrtvých. Mezi kočími, kteří převáželi mrtvé – převážně polské a francouzské národnosti, byl i kočí Antonín Sedlák. Vypovídal, že na voze bylo mnoho krve zastřelených vězňů. Jeho zaměstnavatel, Ferdinand Weltera z Doubí udává, že když jeho manželka podala jednomu vězni dva kousky knedlíků, přiskočil Volkssturmmann František Richter, zaměstnaný u firmy Epiag v Doubí, obrátil karabinu a udeřil vězně tak, že druhého dne byl nalezen ve stodole mrtvý.