Estébáci natáhli ke křížku šňůry

Dne 16. března 1950. Budova kina tou dobou ještě v malém posázavském městě nestála a filmy se promítaly v sále místní, nikterak útulné sokolovny. Promítá se snímek Běda tomu, skrze něhož pohoršení přichází. V sále je hlava na hlavě, více než tři stovky lidí. Vždyť Číhošť je jen pár kilometrů od Ledče a faráře Toufara mnozí znali, alespoň od vidění. Film končí patetickým zvoláním: „Protože den ze dne se poctiví lidé víc a víc přesvědčují, kdo mluví pravdu a kdo lže. Naše je právo, naše je pravda! A proto vítězíme!“

Sedmadvacetiletý Zdeněk Vorlíček, majitel ledečské kartáčnické továrny, kterou mu komunisté před pár měsíci znárodnili, se v onom březnovém podvečeru roku 1950 zašel také podívat: „Byl to děsný zážitek. Když jsem pak vyšel ze sokolovny, přitočili se ke mně asi tři chlapíci a že prý jsou z Číhoště a jeden z nich se hlásil srdečněji, neboť pracoval jako švec u mého táty v továrně. A šeptali mi vzrušeně: ,Pane Vorlíček, samá lež, takhle to nebylo! Taková sprostota!‘ Estébáci natáhli šňůry ke křížku, což ve skutečnosti tam nebylo. Chtěli zprofanovat církev a věděli, že mají metody, po kterých každý podlehne. Jenomže Toufar byl poctivej, nedal se a stálo ho to život.“