odbojová organizace Národní sdružení československých vlastenců

V kopcovité krajině Zábřežské vrchoviny se nacházely vesměs české obce. Tvořily zde úzkou šíji v čistě německé pohraniční oblasti česko-moravského pomezí. Za druhé světové války tato oblast spadala do Říšské župy Sudety (něm. Reichsgau Sudetenland). Němci vydali nemalé úsilí na germanizaci tohoto kraje a české obyvatele všemožně utlačovali. Místní lidé si přesto zachovali hrdost k češství a nemalé procento obyvatel se zapojilo do protinacistického odboje. Centrem odboje se stalo město Zábřeh. Už v roce 1941 začali mladí lidé v tomto městě pod vedením Jaroslava Tůmy, Karla Holouše a Josefa Hrabáčka organizovat odbojovou skupinu. Celá nepolitická ilegální organizace nesla název Národní sdružení československých vlastenců a navazovala styky s dalšími odbojovými buňkami v okolí. Počet členů skupiny se rychle rozšiřoval a patřilo do ní i několik partyzánských skupin. Její členové organizovali finanční sbírky pro rodiny postižené nacistickou správou, rozšiřovali protiněmecké letáky, sháněli zbraně a připravovali se na povstání proti okupantům a v kraji provedli také několik sabotážních akcí. Pomáhali také uprchlým anglickým, polským, sovětským a jiným zajatcům, z nichž některým sdružení zajistilo útěk a odvoz do Jugoslávie. Německá správa v několika vlnách pozatýkala stovky těchto odbojářů a desítky z nich své odhodlání zaplatily životem na popravištích nebo v nacistických věznicích a koncentračních táborech.