Ta čokoláda nás zachránila

Třetí den parašutisté vystoupali na hřebeny Železných hor a čekal je náročný pochod zimní Vysočinou. Postupovali kolem „nějakých malých vesniček“ kolem sečské přehrady až k Bojanovu, u Bojanova zamířili na horní Bradlo a Trhovou Kamenici. Nešli přímo, nad Horním Bradlem odbočili na Nasavrky, kam došli přes Libkov. Díky zpracování zpráv před akcí si zapamatoval Rudolf Pernický některé adresy, které měl dostat Jaromír Nechanský a které byly do tohoto prostoru udány. Některé adresy si ale nezapamatoval úplně přesně.

„Doufal jsem, že bychom na nich mohli najít pomoc, a tak jsem na okraji Nasavrk vešel do jednoho domu – asi třetí dům od kraje obce – a ptal se na dotyčného člověka. Bylo to někdy kolem půlnoci, mluvil jsem s nějakým mladíkem, který byl velice udiven, a na mou otázku odpověděl, že takového člověka v Nasavrkách nezná. Tak jsem se bohužel musel vzdát svého úmyslu najít tam kontakt k usnadnění cesty, případně navázání spojení domácí organizací.“

Nezbylo nic jiného než pokračovat dál k Novému Městu na Moravě na adresu Cyrila Musila. Po tomto nezdaru pokračují oba parašutisté směrem na Rohoznou, Trhovou kamenici, kde uhýbají na jih, aby se vyhnuli Hlinsku a frekventovaným silnicím. Kolem Studnice (jiné, než té, kam měli kontaktní adresu) se přesunuli k Vortové, kde měli být shození původně.

Parašutisté museli být co nejméně nápadní – pohybovali se proto pouze po polních cestách nebo pěšinách, vyhýbali se obydleným místům. Přechod Železných hor a Českomoravské vysočiny byl náročný – toho roku napadlo dosti sněhu – brodili se jím po pás, popruhy batohů se jim zařezávaly do ramen. Nesou sebou značnou zátěž – 25 kilogramů. Postupovali pomalu - Rudolf Pernický vždy udělal pár kroků, pak padl na záda, aby si odpočinul. A pak pokračoval.

Přes den se ukrývali v lese, pokud to bylo možné, tak odpočívali. Na sníh chvojí, pod hlavu batohy a spali ve spacích pytlích – dostali kvalitní, americké, podšité. Rudolf Pernický udělal první noc chybu – sundal si boty, které mu do rána zmrzly, a pak si v nich během pochodu odřel nohy.

Orientaci nebyla vždy dobře možné – kvůli mlze. Jídla neměli mnoho, k dispozici měli pouze jednou dávkou dehydratované stravy na 24 hodin (sušené maso, lisovaný čaj s cukrem), dále půl kilogramu salámu – a 1 kilogram čokolády (jednu tabulku ráno, druhou večer, na ohýnku nebo na suchém lihu si čokoládu roztavili a vypili. Vzít ji byl nápad Rudolfa Pernického. Tato čokoláda je zachránila.