Cesta za svobodou skončila v Uherském Hradišti

Bratr pamětnice Evy Vrbové Jaromír byl za války partyzánem, takže byl po osvobození roku 1945 komunisty velmi ceněn. Nabídli mu vstup do strany, dokonce i StB o něj projevila zájem. Nepřijal ani jedno. Místo toho se vydal do Rakouska, odhodlán, když bude nejhůře, si cestu na svobodu i prostřílet. Ve Vsetíně ho zatkl starý kamarád, nyní v řadách „obránců hranic“, ale neodebral mu zbraň. Jaromír se dal na útěk a na střelbu bývalého kamaráda odpověděl – smrtelným zraněním. Potom se obrátil na kamarády, kterým věřil, s prosbou o pomoc. Pamětnice vypravuje: „Tenkrát bylo těch zrádců moc. Kamarádi, o kterých si myslel, že jim může věřit, mu slíbili, že ho převezou do Rakouska, přijeli pro něho, ale už v autě... Odvezli ho do Uherského Hradiště ke Grebeníčkovi. Dostal provaz… Mně to naši vůbec neřekli, jeli tam (tj. na poslední setkání před popravou) tatínek s Bohumírem. Ani maminka ne, ta by to přes srdce nepřenesla. Byla tam jeho manželka Adélka. Jestli tam měla děti, vám teď neřeknu, ale asi ne. On byl úplně smířený, patřil mezi věřící. Vyšetřovaní jsme nebyli, jen nás pořád hlídali. U soudu jsme byli. To bylo strašné, to nikomu nepřeju. Ti dělníci byli tak napumpovaní a tak tomu všemu věřili! My jsme viděli, jak to ti hoši odříkávali, ten Jaromír byl úplně apatický, na všechno odpovídal, že jo, bylo vidět, že vůbec neví, co mluví. A soudci tam hřímali a dělníci všeci hore… Nebylo to příjemné. A maminka – dodnes vidím, jak držela tašku na klíně a ruce se jí třepaly… Hrůza vzpomínat. Byli jsme tam jako diváci, na vstupenky, samozřejmě.“