Jak člověk uslyšel klíče v zámku, tak strnul
Z Bartolomějské ulice, kde prošel sérií brutálních výslechů, byl Jaromír Jarmara v březnu 1949 převezen do vazební věznice na Pankrác. „Tam mě foukli na celu a hodili mně deku na spaní, na přikrytí. Já jsem k tomu čichl a říkal si: Všechno je krvavý, uschlý, splizlý, hnus. Jak tady můžu vydržet?“ Ani výslechům nebyl konec. Bití a ponižování stále donekonečna pokračovalo. Všichni vězni měli strach, kdo z nich tentokrát přijde na řadu. „Jak člověk uslyšel klíče v zámku, tak strnul, koho zavolají.“ Z Jaromíra se neustále snažili dostat doznání. Vyšetřovatele čím dál víc dráždilo jeho zapírání, a tak používali až sadistických metod. Při jednom z posledních výslechů způsobili Jaromírovi těžký otřes mozku. Po soudu se do vazební věznice na Pankráci Jaromír Jarmara ještě jednou vrátil. Přestože dostal doživotí, omylem byl zařazen na celu smrti, kde odsouzení čekali na popravu. „To byla hrozná noc. Já jsem byl na cele smrti.“ Následně byl přemístěn do normální cely, z níž každý den chodil pracovat do vězeňské stolárny. Jednou ho mistr poslal do korekce, aby tam opravil práh u dveří. Na to, co tam uviděl a uslyšel, Jaromír Jarmara nikdy nezapomněl. Mučili tam zrovna jeho bratra Věroslava. „Bylo mně hrozně. Byl jsem zvyklý dostávat bití, ale mně ho bylo tak líto, když se člověk nemůže bránit. Ruce svázaný, kolem krku železa, nohy svázaný.“
Hodnocení
Hodnotilo 0 lidí
Trasy
Příběh není součastí žádné trasy.
Komentáře
Žádné komentáře k příběhu.