Bití bejčákem se nedá vydržet
„Bory byly nejhorší,“ vzpomíná kněz Antonín Huvar, který v padesátých letech prošel třinácti komunistickými věznicemi. Nelidské zacházení ze strany dozorců bylo správou věznice podporováno. Na obzvlášť kruté bití „bejčákem“ od bachaře Walmy vzpomíná Antonín Huvar nerad: „V jedné ruce měl pistoli a v druhé bejčák. To se nedá vydržet. Pendrek, to je hračka. Mě mlátili i pendrekem, po tom máte takové šišky z toho, černé. Barva se za tři měsíce vymění, to máte normální, to se vsaje. Ale bejčák, to je i smrtelné. A zvlášť když vás ještě do čerstvé rány zase přišel mlátit, tak to jste byl vyřízený. To se nedalo vydržet.“ Fyzickými následky bití bejčákem trpěl Antonín Huvar do konce života. „Ti bachaři, to byli prasáci, ti neměli s lidským nic společného. Vzpomínám si, jak dobíjeli kluka v cele vedle mě. A ty jejich manželky, které bydlely v paneláku naproti, to slyšely a řvaly ještě: ,Jenom jim dejte, těm sviním, co nám chtějí rozbourat republiku, přidej jim, přidej jim...‘ Toho kluka bachaři zabili.“
Hodnocení
Abyste mohli hodnotit musíte se přihlásit!
Trasy
Příběh není součastí žádné trasy.
Komentáře
ThDr. Antonín Huvar
Antonín Huvar se narodil v roce 1922 v Albrechtičkách na Moravě. V roce 1942 odmaturoval a odešel do semináře ve Vidnavě. V roce 1947 byl vysvěcen na kněze a vstoupil do pastorace ve Vizovicích, kde se zapojil zejména do práce s mládeží. Po únoru 1948 se angažoval v letákových akcích, které zesměšňovaly nový režim, aktivně podporoval skauting a vystupoval ve svých kázáních proti praktikám komunistů. Byl zatčen v září 1948 a převezen do Zlína do vazby. Po několika dnech se ocitl v Uherském Hradišti, kde se na jeho vyšetřování podílel i nechvalně proslulý Alois Grebeníček. Vyšetřování proběhlo během dvou měsíců - v listopadu stanul Huvar před uherskohradištským senátem Státního soudu jako vedoucí skupiny, jejíž členové, kterých bylo několik desítek, se mezi sebou většinou ani neznali. Byl odsouzen na 10 let žaláře, ještě podle zákona na ochranu republiky z roku 1923. Odpykal si plný trest v lágrech v Libkovicích, Jiřetíně, ve věznici na Borech, na těžbě uranu ve Rtyni v Podkrkonoší a v dalších devíti trestních zařízeních. Na Borech sdílel celu i s generálem Heliodorem Píkou, odsouzeným na smrt. Antonín Huvar opustil brány věznice ve Valdicích (Kartouzích) v roce 1958, po deseti letech. Vrátil se do rodných Albrechtiček k matce a devět let pracoval jako porybný v blízkosti svého rodiště. V roce 1967 znovu obdržel státní souhlas a nastoupil jako farář do Fulneku na severní Moravě a začal znovu připravovat obnovení skautingu. V dobách normalizace Huvar o státní souhlas znovu přišel a následujících třináct let působil ve fulnecké bazilice jako varhaník. V roce 1982 mu byl souhlas vrácen. V těchto dobách mimo jiné začal znovu organizovat své příznivce z řad mládeže a inicioval několik záchranně-stavebních podniků na kostelích v kraji, mimo jiné i na velkém farním kostele v Orlové. Antonín Huvar působil ve farnosti na úpatí Jeseníku, v obci Vražné. Byl činný i literárně a pořádal kurzy a přednášky pro mládež. V roce 1998 obdržel Řád Tomáše Garrigua Masaryka III. třídy za vynikající zásluhy o demokracii a lidská práva. Zemřel 22. 9. 2009 v Novém Jičíně.