Nepřipadal jsem si jako udavač

Státní bezpečnost si v sedmdesátých a osmdesátých letech ke spolupráci často vytipovávala mladé studenty ze zájmových skupin - trempy, katolíky a pod. Zvláště využívala ty, kteří projevili při výslechu vesměs banálních přestupků psychickou slabost a poddajnost. Není divu, StB a Bartolomějskou předcházely legendy a svědectví vězňů z 50. let. V roce 1970 se u výslechu ocitl Petr Rádl, student Vysoké školy ekonomické, který měl vysvětlit potyčku v nádražní hospodě: "Strašně jsem se bál. Znal jsem třeba knihu Muchy Studené slunce a představoval jsem si světlo do tváře, křičení a bití," popisuje Rádl. Několik měsíců po prvním výslechu ho znovu kontaktovala Státní bezpečností do Bartolomějské ulice. „Když se řeklo Bartolomějská, tak to bylo hrozný zamrazení. Já jsem hrozně nervní člověk, bylo mi tehdy dvacet, byl jsem z toho absolutně zničenej. Estébák vytáhl úplně ten nejtlustší šanon a říkal: ,To je ten váš případ.‘ Bylo jasný, že jsme vyloučený ze školy a jenom se bude řešit nějaký vězení. Já myslím, že oni byli cvičený v tom, jak mají zapůsobit. Spousta lidí byla statečnejch, já jsem z toho byl úplně pryč.“ Petr Rádl do vězení nešel, úspěšně dostudoval vysokou školu a pod krycím jménem Kolínský pravidelně informoval StB zvláště o spolupracovnících v zaměstnání u Československých drah. Spolupráci ukončil dopisem svému řídícímu důstojníkovi v roce 1985. Není si vědom, že by někomu přímo ublížil, hlásil prý především na své komunistické nadřízené a poukazoval prý na různé černé skládky. Za svojí spolupráci se stydí a je mu líto, že neodolal. Jeho svazek se zachoval v torzu.