Nejhorší tři měsíce v životě

Sedmnáctiletého Lubomíra Gižického převezli v dubnu 1951 na Krajskou správu StB v Moravské Ostravě. „Nerad o tom mluvím a upřímně řečeno, já i nerad čtu knížky těch muklů, kteří zažili to peklo a prožili podobné věci jako já. Působí to hrozně na mou psychiku. Byly to nejhorší tři měsíce v mém životě,“ vypráví Lubomír Gižický, který se nakonec přece jen rozpovídal o praktikách při výsleších na StB. „Dodnes nevím, kdo mě mlátil, kdo mě vyslýchal. Oni mně v kobce nasadili neprůhledné brýle a bachař mě za ruku dovedl do nějaké kanceláře a tam mě posadil na židli. Ruce dozadu, želízka a teď jsem byl fackovací panák. Tři měsíce mě vyslýchali, přitom všechno věděli. Nechápu, proč to všechno muselo být. Když potom definitivně skončily výslechy, tak jsem měl roztlučený paty a v Tišnově mě doktoři dávali dohromady.“ Nakonec byl přinucen podepsat i lživý protokol o výpovědi. „Já jsem se díval a tam bylo napsáno, že se mnou bylo zacházeno slušně. Říkal jsem, že tohle nemůžu podepsat. Vyšetřovatel zmáčknul knoflík, přišli hoši a hodili mě do sklepa. Bez bot. Jenom v ponožkách, kalhotech a košili, do takové místnosti pod schodama, která byla o trošku větší než křeslo. Jak dlouho jsem tam byl, to nevím, protože tam byla absolutní tma, ale bylo to delší dobu. Napřed mě strašně studil beton, ale potom to přestalo bolet. Pak mně bachař donesl trochu melty a půl krajíčku chleba a já mu říkám: ,Vyřiďte, že to podepíšu.‘“