Zastavovali tu vozkové, jízdní poslové, poutníci i žebráci

Místní pověst vypráví, že krčma byla nevalné pověsti. Zastavovali se tu vozkové, jízdní poslové, poutníci, žebráci i lid z okolí. Zda krčma sloužila pro ubytování pocestných, se neví, ale stavba to byla veliká a bytelná, s velkým přilehlým hospodářstvím. Na opukové podezdívce stála roubená stavba s velkým kamenným krbem, širokým komínem a malými okénky. Vzhledem k vzrůstajícímu provozu bylo v krčmě stále plno. Ve dne i v noci se neustále ozýval velký halas, místní usedlíci si proto stěžovali u rychtáře, který nic nezmohl. Pár dní bylo klidněji, ale vše začalo znovu. Protože se zde hodně cinkalo s grošíky, začaly se sem stahovat i ženy pochybné pověsti. V krčmě se pilo, jedlo, nevázaně tančilo a hrálo v kostky. To vše vyvolávalo stálé rvačky a hulákání. Častokrát okolo chodil potulný mnich a modlením a domluvou v krčmě se snažil neřesti mírnit. Jeho snažení sloužilo jen pro obveselení přítomných. Když odcházel, stále se modlil a křižoval, aby Bůh nešťastníkům odpustil. Byl přesvědčen, že hospodě vládne čert. K velkému pobavení přítomných se snažil kropením svěcenou vodou čerta z hospody vyhnat. Když na Velký pátek mnich pospíchal kolem krčmy do kostela, už zdaleka slyšel hluk a výskot, a to v době, kdy křesťané uctívají smrt Ježíše Krista. Celý rozčílený a nešťastný poklekl před krčmou a zvolal: „Bože, jak se můžeš na tu Sodomu–Gomoru dívat. Já celou krčmu i její návštěvníky proklínám, ať propadnou peklu!“ Jen to dořekl, zablesklo se, ozval se hrom, země se zachvěla a celá krčma se zřítila do vzniklé prohlubně v zemi, která se ihned nad krčmou zavřela. Mnich oněměl úžasem a dlouho se modlil. Náhle zde byla volná tichá krajina, jen s ptačím zpěvem. Skutečnost byla ovšem nejspíše jiná a hospoda patrně shořela v pohnutých dobách za třicetileté války. Po létech, když pahorek po hospodě obrostl travou a křovím, lidé zde postavili na památku dřevěnou „Nejsvětější Trojici“, která měla lidi krotit před zpupností, hýřivostí a neznabožstvím. Později, v roce 1703, zde byla vztyčena kamenná Boží muka, která se navzdory zkouškám osudu podařilo uchovat do dnešních dob. Dominantou tohoto místa je čtyři metry vysoký štíhlý toskánský sloup z roku 1703. Stojí na pravoúhlém členěném podstavci nesoucím nahoře čtyřbokou kapličku s tesanými výklenky, v nichž jsou zpodobněny na východní straně Kalvárie, na jižní straně svatý Petr se sepjatýma rukama, na západní straně Nanebevzetí Panny Marie a na severní straně svatý Pavel s mečem v pravé ruce. Vršek sloupu zdobí železný dvojitý kříž. I když autorství sochy zatím není doloženo, lze se s největší pravděpodobností domnívat, že socha pochází z Jelínkovy hutě v Kosmonosích. Největší ohrožení socha zažila patrně v roce 1969, kdy sousední podnik LIAZ rozšiřoval provoz a připravoval prostor pro oplocení pozemků směrem k Veselé. Boží muka se měla v tichosti zlikvidovat, nebo přemístit do mnichovohradišťského zámku. Aby se akce urychlila, někdo v noci údajně pomocí bidla a nákladního automobilu sloup zlomil. Vše se pak svedlo na hluk od tryskových letadel. Naštěstí se v krátké době podařilo několika pracovníkům LIAZu po urgenci na památkovém úřadě sochu a okolí zachovat. Plastiku se podařilo přemístit do lapidária a na původní podstavec se dala betonová kopie. Památkový ústav vydal závaznou vyhlášku, že se Trojice a okolí nesmí likvidovat. LIAZ pak zajistil nové oplocení plastiky. Zajímavostí je, že při hloubení podezdívky plotu byly odkryty mohutné základy z opuky, široké 50–60 cm, s pozůstatky malty a vápenné omítky. Dle směru a polohy základů se jednalo o rozměrnou stavbu. Nikdo však neměl zájem o další výzkum, a proto se základy znovu zahrnuly. Jedná se nejspíše o původní základy hospody V Malení. Betonová kopie sloupu se začala časem rozpadat, a proto byla socha rozebrána a odvezena. V červnu 2013 byla nahrazena pískovcovou kopií od sochaře Petra Vericha. Je velká škoda, že stejně hezky jako na pocestného dnes působí samotná socha, tomu není s jejím okolím. Na dřívější podobu místa vzpomíná místní pamětník Vratislav Šverma: „Já to pamatuju od dětství, jak to tam bylo krásný. Často jsme tam lyžovali a sáňkovali. Když šel člověk z Veselý do Hradiště, všude byl volný prostor. Když se člověk dostal do toho úpadu, viděl jen hranu cesty, co šla na Ptýrov, dole byly jabloně a nahoře zelený svah a Boží muka, jak čněly do oblohy. Teď je to tam takový zastavěný, takový nějaký divný…“