Partyzáni se ani neukázali

Když bylo Boženě Vařákové, později Kršákové, devět let, chalupu jejích rodičů a dalších sedm domů na Vařákových pasekách vypálil oddíl německých vojáků. Byla to pomsta za to, že jednoho z Němců zabili partyzáni, kteří se u chalupníků už druhým rokem ukrývali. „Vyhnali nás ven, začali vypúšťat dobytek a už začali zapalovat chalupy,“ líčí pamětnice chvíle hrůzy. „A jak hořela naša stodola, my jsme ju měli pokrytú eternitem, tož tým žárem eternit pléskal, jak kdyby střílal. Němci si mysleli, že to munice střílá a už nás do ohňa házat chtěli. A maminka se súsedkú prosili, aby nás neházali do ohňa, že to střílal ten eternit. Tož tomu uvěřili a nás nechali.“ Chalupy na Vařákových pasekách hořely 2. května 1945, tedy v době, kdy už byla většina okolí osvobozena Rudou armádou. „Jak nás pálili, tož my jsme slyšeli muziku z Valašských Klobúk. Nás pálili a my jsme čuli, jak vítají Ruse,“ dodává Božena Kršáková. Chalupáře Němci vyslýchali a všechny včetně dětí při tom bili. Ženy nakonec propustili, bratra pamětnice a další tři lidi však zastřelili.