Po jeho ráně musel vězeň padnout

František Wretzl byl v Malé pevnosti Terezín vězněn od konce srpna do konce září 1944. V té době tam působil obávaný sadistický dozorce Rojko, původem Rakušan, který byl neustále na mol opilý. „Jednou večer jsme špatně zatemnili okno, úzkou škvírkou prosvítalo světlo a to upoutalo Rojkovu pozornost,“ vzpomínal po letech František Wretzl. „Rozrazil dveře a strašně zařval. Nastal všeobecný zmatek a na všechny padl strach. Kápo zavelel k nástupu, přepočítával vězně, podal hlášení a Rojko ho seřval – počet nesouhlasil. Kápo počítal znovu, zapomněl totiž na nemocné, kteří zůstali ležet na palandě. Jenže to opět nesouhlasilo a Rojko mu vrazil pořádnou facku. Kápovi odletěly brýle a skácel se na zem.“ Potom Rojko vyhnal vězně ven, svítil na ně reflektorem a nutil je dělat dřepy. Podle pamětníka to při vší hrůze byla komická scéna: „Někdo byl v trenýrkách, s košilí nebo bez, jiní byli jen v různě dlouhých košilích a bez spodního prádla, takže spodní část těla nebyla krytá. Kdybychom se všichni neklepali strachy, asi bych se rozesmál. Nikdo z nás nevěděl, jak dlouho to bude trvat a jak to skončí. A skutečně trvalo hodně dlouho, než to Rojka přestalo bavit. Druhý den jsem se kápa ptal, jak to, že po té ráně upadl, protože zas až tak velká nebyla, a on mě poučil o Rojkově psychice. Dozorce si totiž zakládal na tom, že po jeho ráně vězeň vždy padne. Kdyby nepadl, mohlo to kápa stát život."