Poprvé jsem přičichla k válce
V průběhu druhé světové války zažila v té době ještě ani ne patnáctiletá Iva Milotová na vlastní kůži několik spojeneckých náletů na Plzeň, které s rodinou přečkávala v suterénu kina Elektra, kde tehdy s rodiči a se sestrou bydlela. „První nálet, který tenkrát zasáhl Radobyčice, to byla hrůza, to jsem si prvně přičichla k tomu, co je to válka zblízka. V sutinách tam ležel mrtvej pes, mrtví lidé už byli dávno odklizený, ale i tak mě to tenkrát hodně vzalo.“ Ke konci války náletů na Plzeň přibývalo, protože Škodovka stále vyráběla válečný materiál pro Němce. Přímo v domě, kde Ida s rodiči žila, se tehdy v suterénu nacházela restaurace U Poláčků, která během náletů sloužila jako kryt nejen pro obyvatele domu, ale i pro náhodné kolemjdoucí. „Stávalo se, že nás siréna budila i třikrát za noc a my museli do sklepa. Jednou vybuchla bomba přímo na dvoře protějšího domu. Ozvala se strašlivá rána, následná tlaková vlna vytloukla všechna okna v okolí a skleněné vchodové dveře do Poláčkovy restaurace se pod jejím náporem rozletěly a rozbily. Strašně jsem se tenkrát bála, že nás to trefilo, ale měli jsme štěstí.“ Zřejmě proto, že Ida Milotová uměla dobře německy, musela během náletů nosit na rukávu šmolkově modrou pásku s velkým bílým M. To znamenalo, že je Melder neboli hlásič. Jejím úkolem bylo v případě zásahu místa, kde se během bombardování nacházela, co nejrychleji se vyhrabat ze sutin a informovat o náletu nejbližší německé jednotky. Naštěstí se během války do této situace Ida nikdy nedostala.
Hodnocení
Hodnotilo 0 lidí
Routes
Not a part of any route.
Comments
No comments yet.