Napravo znamenalo na stranu života

Do Osvětimi přijela Helga Hošková-Weissová z Terezína, se svojí maminkou. Bylo to v říjnu 1944. „Vůbec jsme nepochopili, kde jsme. Viděli jsme obrovské prostranství dřevěných baráků, ostnatý drát, lidi v pruhovaných šatech a vzadu kouřící komíny. Vtrhli tam esesáci, štěkali psi. Řvali na nás: ‚Los, los, schnell raus!‘ A stavěli nás do dlouhé fronty. Vpředu stál nějaký esesák. Vězni, kteří při tom pomáhali, nám šeptem radili: ‚Všichni jste zdraví! Všichni jste práceschopní! Nehlaste se, že patříte dohromady! Řekněte, že vám je tolik a tolik!‘“ Řadu, která se před oběma ženami vinula, dělil esesák na dvě skupiny. Prstem ukazoval napravo nebo nalevo. Na jednu stranu šli staří lidé a matky s malými dětmi. A na druhou práceschopní. „Mně nebylo ještě patnáct, tak řeknu, že je mi víc. A mamince bylo 38. Ta zase řekne, že je jí míň. Aby nás vybrali na práci. Byl to jeden z nejstrašnějších momentů v mém životě. Honem jsem počítala, co řeknu, když se mě nebude ptát, kolik mi je, ale kdy jsem se narodila. Maminka zase zpátky, že si ubere. A tak jsme šly. Dokonce jsem se začala v té chvíli modlit, jen aby nás neroztrhli od sebe. Mamince ukázal napravo a teď ukázal na mne... Taky napravo! V tu chvíli to znamenalo stranu života. Protože ti druzí šli rovnou do plynu. Děti mladší patnácti let v podstatě neměly šanci, aby je vybrali na práci, takže z té rampy šly rovnou do plynu. V Terezíně bylo asi 15 tisíc dětí do patnácti let a téměř všechny skončily v plynových komorách. Nás, kteří jsme prošli tou selekcí ještě ne patnáctiletí, je asi stovka.“ Všichni, kteří selekcí prošli, byli nahnáni do baráků, kde se museli svléct donaha, ostříhali je, oholili a nahnali pod sprchy. „Pak mokrý ven a z nějaké hromady jsme si mohli vzít jeden kus něčeho, čemu se ani nedá říct oblečení. Stále jsme se s maminkou držely za ruce, aby nás neroztrhli. A nahnali nás do těch baráků. Třípatrové kavalce, bez matrací, bez dek, deset nás spalo na jedné pryčně, která původně měla být pro čtyři. Takže vždycky všichni na jednom boku, a když obrátit, tak všichni najednou. Jedna miska pro všech deset, žádné lžíce. Jen někdy takzvaná ,polévka‘. Bez těch lžic jsme to srkali těch deset lidí z té misky.“