Po zmlácení jsem na nic nereagoval

Zdeněk Štich patřil ke skupině jedenácti politických vězňů, kteří se v noci ze dne 14. na 15. října 1951 pokusili o útěk z šachty 14 tábora XII nedaleko Horního Slavkova. Na své dopadení si však nepamatuje: tvrdými praktikami StB byl doslova umlčen. „Zřejmě se to přihodilo v Klatovech na výslechu na StB (aspoň podle vyprávění Karla Kukala, dalšího útěkáře). Odtud mne prý odvezli do nemocnice. Nevím přesně kam, ostatní o mně od té doby nevěděli. Prý jsem byl v Bohnicích na psychiatrii, to vykládal jeden mukl. Když jsem začal pohybovat končetinami, tak mne prý odvezli zpátky na Bory. Rodiče posílali dotazy na ministerstvo, že ode mne neměli dlouho žádnou zprávu, co prý se mnou je. Přišel jim pak dopis, že jsem vážně nemocen a ležím v nemocnici na Borech, nejsem ale schopen sám navázat písemný styk. Následně dostali povolení k návštěvě a mne na ni přinesli na nosítkách. Maminka říkala, že to byl pro ně hrozný šok. Nemluvil jsem, nepoznal je, vůbec jsem na nic nereagoval a ležel jsem s otevřenýma očima. Tak na mne koukali. Pak vězeňský dozor oznámil: ‚Konec návštěvy.‘ A museli zase odejít.“ Kromě pana Šticha a Karla Kukala byli ostatní členové skupiny zastřeleni nebo odsouzeni k trestu smrti.