V Kouničkách nevěděli, o co jde

Dne 17. listopadu 1939 v ranních hodinách probudil Josefa Dvořáka neobvyklý šum. Na chodbách Kounicových kolejí, kde tehdy jako student bydlel, se rozléhaly hlasy. Rozespalí mladíci postupně otvírali dveře svých pokojů a zjišťovali, že v budově jsou příslušníci gestapa a SS a další střeží vstup do kolejí. „Členové studentské samosprávy se ihned dostaví do sálu,“ nařídili Němci. Tento pokyn platil i pro Josefa Dvořáka. Funkci v samosprávě převzal teprve před měsícem, ještě se v ní příliš neorientoval, a tak se, nic zlého netuše, vydal do sálu. Tam ale záhy pochopil vážnost situace. V sále sedělo několik písařek, studenti jim museli nadiktovat své jméno a jména i bydliště rodičů. Poté byli v doprovodu vojáků posláni, aby si sbalili nejnutnější věci na cestu. Kam? To nikdo nevěděl. Kolem půlnoci museli zatčení studenti koleje opustit. Prošli špalírem ozbrojenců v uniformách a odvezli je na brněnské nádraží. Odtud jejich cesta pokračovala do koncentračního tábora Sachsenhausen.