Naše děti vyšly do sněhu v bačkorách

„Severní Čechy byly propojené, takže za námi zase jezdili různí přátelé, hrálo se divadlo, četly se básně, malovalo,“ vzpomíná Květa Princová na život na robečské faře. Přestěhovali se sem s manželem poté, co jim komunisté vyvlastnili dům v Rychnově. Fara byla v havarijním stavu. Jedna strana byla úplně spadlá, na jejím místě zůstal jen klenutý sklep. V něm si Princovi a jejich hosté udělali kapli a každé nedělní ráno se tu věnovali duchovním cvičením.

„Přes den se pracovalo, sedělo, zpívalo, cokoliv, ale ráno jsme se dobrovolně sešli v tom sklepě, chytili se za ruce a modlili se,“ vzpomíná Jan Princ. „Byla mezi námi zvláštní soudržnost lidí, lidí dole, těch vyděděných. Dodávali jsme si tak sil na další týden.“

Tajné policii ovšem netrvalo dlouho jejich barák vypátrat. Obrátili se na kapitulního vikáře litoměřické diecéze Josefa Hendricha, pod jehož úřad pronájem spadal, a přiměli ho, aby pobyt novým nájemníkům zrušil, přestože ve smlouvě měli přislíbeno, že zde mohou bydlet příštích deset let. Princovi se nejprve obrátili o pomoc na kardinála Tomáška, ale marně. Jan Princ se tak nakonec rozjel přímo za vikářem Hendrichem, který byl v té době hospitalizovaný v nemocnici. Po osobní rozmluvě svůj verdikt zrušil a předal Janu Princovi písemné potvrzení.

Když ale 18. prosince 1981 přijeli na Robeč estébáci se stěhovacími vozy a Jan Princ jim ukázal Hendrichovo písemné potvrzení, roztrhali ho. Vtrhli do domu se samopaly a vlčáky a rodinu vystěhovali na ulici. „Už jsem měla napečené cukroví a zabalené dárky,“ vypráví Květa Princová. „Naše děti vyšly ven do sněhu v bačkorách. Naštěstí nám sousedé na pár měsíců pronajali pokojík nad místní hospodou. Bez pomoci přátel bychom to tehdy asi nezvládli.“