Práce v zemědělství měla samé výhody

Available in: English | Česky | Deutsch

Margit Nováková se do Terezína dostala v březnu roku 1942. Díky kontaktům z židovské obce, pro kterou před válkou pracovala, našla uplatnění v zemědělství. Pracovala na polích rozprostírajících se okolo Terezína, internovaní Židé je nazývali Šance. Přes den bývala na polích, na noc se musela vracet do ghetta. „Občas se mi podařilo donést jídlo i pro moje rodiče umístěné v terezínském ghettu. Maminka mi vyrobila spodky na gumu, abych mohla ukrást víc. V červnu 1942 nám do Terezína přivezli prasata z vypálených Lidic. V jedné ze zahrad byl starý vepřinec a vedoucí zemědělství v Terezíně Vilém Byšický mě určil, abych se o ně starala. Prasata žrala každý den brambory s moučkou, tak jsem si nějakou tu bramboru uvařila v pařáku a neměla hlad.“

Gallery (1)

Hodnocení

Hodnotilo 0 lidí

Abyste mohli hodnotit musíte se přihlásit!

Routes

Not a part of any route.

Add to user route

Comments

No comments yet.

Insert comment

Markéta (Margit) Nováková

Markéta (Margit) Nováková se narodila 5. prosince 1922 v Bratislavě jako Markéta Drexlerová. Její otec byl novinářem, rodina se často kvůli jeho zaměstnání stěhovala. Od dvou let vyrůstala v Praze, v deseti letech se s matkou (která se mezitím rozvedla) vrátila k příbuzným do Brna. Markétino spokojené dětství a mládí skončilo s nacistickou okupací – její rodiče byli Židé, a tak se jí dotkla veškerá protižidovská opatření. Musela v polovině šestého ročníku opustit brněnské reálné gymnázium. Následující dvě sezony pracovala jako zemědělská dělnice, vykonávala práci také pro židovskou obec – roznášela obsílky k transportům. Ona sama s matkou a prarodiči musela nastoupit do transportu do Terezína v březnu 1942. V terezínském ghettu díky kontaktům z dřívějška mohla nastoupit na zemědělské práce, což s sebou neslo určité výhody (pobyt mimo přelidněné ghetto, možnost krádeže potravin a pašování zboží do ghetta). V Terezíně uzavřela sňatek se svým přítelem Egonem Forscherem. Když byl Egon přikázán v roce 1944 do transportu na Východ, Markéta se do něj také přihlásila. Ihned po příjezdu do Osvětimi-Birkenau byla od manžela oddělena, v transportu se však setkala se svou sestřenicí Ilsou (později Maierovou), se kterou sdílela společný osud až do konce války. Přestože Markéta přijela do Osvětimi se zlomenou rukou, podařilo se jí shodou šťastných okolností projít Mengeleho selekcí a byla určena na práci. Po šesti týdnech byla na podzim roku 1944 deportována do městečka Bad Kudowa ve Slezsku (dnes Kudowa Zdroj v Polsku), jen pár kilometrů od českého Náchoda. Tam byly ženy z transportu internovány v lágru spadajícím pod koncentrační tábor Gross-Rosen. Markéta pracovala v místní zbrojovce u frézy. Díky kontaktu s válečnými zajatci a nuceně nasazenými dělníky měla informace o blížící se frontě. V noci z 8. na 9. května velitelky SS jejich tábor opustily a Markéta spolu s dalšími vězeňkyněmi byla i díky pomoci českých povstalců z Náchoda osvobozena. Po válce se shledala se svým manželem a přestěhovala se za ním do Prahy. V „normálních“ podmínkách však jejich vztah nevydržel. Markéta vystudovala obchodní školu a provdala se za bývalého politického vězně, se kterým se seznámila během ozdravného pobytu v Karlových Varech. Po únoru 1948 rodina přišla o manželův obchod s lahůdkami, Markéta pracovala jako účetní v textilním velkoobchodu, vychovala dvě děti.

Terezín (Theresienstadt), Main Fortress

Available in: English | Česky | Deutsch

The Terezín Main Fortress is part of the defensive complex founded by Emperor Joseph II in 1780. It lies on the confluence of the Rivers Labe, (Elbe), and Ohře, and was originally supposed to serve as a defensive fortress in the case of a Prussian invasion. It was never used in a military capacity however, as the Prussians simply circumvented it. Terezín gained the status of garrison town, the army remained present here until the end of the 20th century. The fortress comprises two parts: the Main Fortress and the Small Fortress. Already since its construction, the Small Fortress served as a military prison; the Main Fortress was inhabited. However, the Nazis decided to create a Jewish ghetto there, and so the civilian inhabitants were deported and on 24 November 1941 the Jewish ghetto of Terezín was founded. When preparing the ghetto, the Nazis made use of the Jewish Community of Prague. The Nazis claimed that Terezín would be a camp in which the Jewish population of the Protectorate would be interned, but from which it would not be transported East. In 1942 at a conference in Wannsee, the Nazis confirmed the specific status of the Terezín ghetto. It was supposed to be a so-called “old-age ghetto,” which would house old people, often veterans of World War 1 not only from the Protectorate, but also from Germany and Austria. In this way, the Nazis created an alibi for themselves – they could claim that old people were not being sent East into “labor camps,” but that they remained in Terezín. This was a lie because even from Terezín transports were dispatched, which were full of old people. In actual fact, the primary function of the ghetto was to collect the Jews and transport them elsewhere. The average number of inmates during the four years of the ghetto’s existence fluctuated between thirty to forty thousand, (before WWII the town had about 7,000 inhabitants, military garrison included). During its peak in September 1942, however, the camp held almost 58,500 prisoners (At the time, an average of 127 people died every day!). The overloaded capacity meant that the ghetto offered very bad living conditions causing a high death rate. To top it all, towards the end of the war a typhus epidemic broke out in the camp. Overall, approx. 155,000 people passed through the Terezín concentration camp, of which 118,000 did not survive World War II, (including those killed by the typhus epidemic). Terezín was liberated without any fighting. On 1 May 1945, control of the camp was entrusted to the Red Cross, on 5 May the last Nazis fled before the nearing front, and on 8 May 1945 the first Soviet units arrived.