Oči Martina Udržálka

Důstojník Tomáš Sedláček byl spolu s ostatními příslušníky druhé paradesantní brigády na konci září 1944 převelen na pomoc Slovenskému národnímu povstání. Po jeho krvavém potlačení se povstalci vydali na přechod Nízkých Tater na východ směrem k východní frontě. O pochodu horským údolím na Donovaly a na Chabenec se pak vyprávěly legendy. „Musíte si uvědomit, že v horách ležel asi metr sněhu,“ vypráví pamětník. „Vojáci a civilisté museli několikrát měnit směr, pochodovat do prudkých kopců, mnozí lidé umrzli nebo se zranili a nemohli postupovat dál.“ Tomáš Sedláček měl na pochod vzpomínku, která se mu vracela celý život: „V našem transportu byl také Martin Udržálek, moravský Slovák, stokilový chlap, velitel roty. Válčil na severních svazích Nízkých Tater a Němci mu prostřelili patu. Vojáci z jeho jednotky mu udělali nosítka a tahali ho. Standa Uchytil, velitel praporu, mi říkal, že museli ty kluky mlátit klackem, aby ho někde nenechali. Tahat stokilového chlapa ve sněhu do kopců – to není žádná sranda. Přitáhli až k nám, naši doktoři Udržálka ošetřili. A teď jsme se měli vydat na pochod přes Tatry po Chabenci. Martina jsme tedy přišněrovali na koně, který šel vpředu, jenomže jakmile se ten kůň dostal do svahu, Martin spadnul. Tak mu na zem dali deku, pláštěnku a pistoli a nechali ho tam. A teď si to představte: celý ten štrůdl mašíroval kolem něj! Nedalo se mu pomoct, nemohli jsme ho vzít s sebou. Když jsem ho viděl ležet, nedokázal jsem jít kolem něj a dívat se mu do očí, tak jsem ho obešel hlubokým sněhem. Nemohl jsem pro něj nic udělat, mojí povinností bylo jít dál. Zajímavé je, že to s ním dobře dopadlo, objevili ho nějací civilisté a dopravili do Banské Bystrice do špitálu.“