Když hořel Ruhrgebiet
V životě Antonína Kachlíka byla sokolovna v Praze-Karlíně dějištěm události, která zásadně poznamenala jeho další pohled na svět. Po maturitě nesehnal na podzim roku 1942 práci a byl totálně nasazen. Musel se dostavit do sokolovny a zde čekat na další pokyny. Po týdnu nastoupil s ostatními do vlaku, který je vezl do neznáma v hloubi německého území, kde měli povinně pracovat pro vítězství Říše. Průmyslovou oblast Porúří v té době ničily mohutné spojenecké nálety a Němci potřebovali pracovní síly na likvidaci jejich následků. Antonín Kachlík a desítky dalších mladých Čechů prošli hasičským výcvikem u policejního útvaru protivzdušné ochrany (Luftschutzpolizei) a v prosinci roku 1942 byli poprvé vysláni do akce. Nálety se opakovaly každý den po setmění. Bombardéry postupovaly ve třech vlnách: první označila osvětlovacími bombami terén, druhá likvidovala ozářené cíle a třetí shazováním fosforových pum ničila vše živé. „Když se ozvaly nálety v Holandsku, to bylo hned vedle hranic, tak už jsme se oblékali, protože když zahoukaly sirény u nás, museli jsme být během dvou minut v plné polní na autech. Všechna se vydala do míst, kam spadly první bomby. Protože se nesmělo svítit, na silnici byla vidět jen řada červených obrysových světel.“ Po třičtvrtěhodinovém náletu zůstalo ve městě na dvacet tisíc mrtvých. Potrhaná, ohořelá a ve vodě z hasičských stříkaček uvařená lidská těla vytahovali z ruin a házeli na nákladní vozy. Pro devatenáctiletého mladíka to byla otřesná zkušenost. Pokud nechtěl skončit v blázinci jako někteří z jeho kamarádů, bylo třeba otupět. Po návratu do Prahy Antonín Kachlík věděl: „Když jsem přežil tyhle nálety, těžko mě zlomí něco jiného.“
Hodnocení
Hodnotilo 0 lidí
Routes
Not a part of any route.
Comments
No comments yet.