Bezmocný farář
V září roku 1951 politické vězeňkyně Irena Šimonová a její kamarádka Helena utekly. Využily toho, že je při práci v dole na cihlářskou hlínu nikdo nehlídá. Doufaly, že přes nedalekou hranici přejdou na Západ. Irena se cítila zoufalá a vyčerpaná, utíkala před nelidskými podmínkami komunistického žaláře, ve kterém strávila poslední dva roky a kde ji čekalo ještě 23 let. I příbuzní ji během útěku nechali na holičkách, a tak když šly kolem jáchymovského kostela, Irena, která nebyla nijak zvlášť věřící, zamířila dovnitř, aby tu našla morální posilu. Vyhledala kněze a bez vytáček ho informovala o důvodu své návštěvy. „Svěřila jsem mu, že jsem uprchlý vězeň,“ vypráví Irena Šimonová. „On jen sepjal ruce a celý zbělel a řekl, že mi nemůže nijak pomoci. Já jsem mu odpověděla, že od něho nečekám pomoc, že jen prosím, aby mi dodal trochu odvahy. A ten farář řekl, že ani na to nemá sílu. Tak jsem mu poděkovala a odešla jsem. Bylo to bezvýchodné. Pravděpodobně už ho měli podchyceného,“ domnívá se pamětnice. Cesta obou žen pokračovala, dokud je Pohraniční stráž už na území východního Německa nedopadla. Na útěku strávily uprchlice 11 dní. Při soudním procesu se později ukázalo, že farář uprchlé vězeňkyně neprozradil.
Hodnocení
Hodnotilo 0 lidí
Routes
Comments
No comments yet.