V poslední chvíli

Felix Kolmer se na jaře roku 1945 dostal z Osvětimi do dalšího velkého koncentračního tábora Gross-Rosen, konkrétně do jeho pobočného tábora ve Friedlandu. Ten se nacházel asi jen deset kilometrů od bývalých československých hranic. V bezprostřední blízkosti domoviny Felix Kolmer často přemýšlel o útěku, ale nakonec žádný ze svých plánů nerealizoval. Vězni ve Friedlandu trpěli hrozným hladem. „Když lidé zmírali hlady přímo při práci, vzal velitel tábora několik vězňů a jeli na čtyřicet kilometrů vzdálenou frontu. Tam vykopali vnitřnosti padlých koní, jejichž maso dávno předtím snědli Němci, a přivezli je do tábora. Střeva se vyčistily a daly vařit, aby ta polívka měla v sobě alespoň trošku tuku. A my jsme se vrhali na ty syrový střeva, ve kterých ještě byly výkaly koní, a okusovali jsme z nich tuk. Když je hlad, člověk udělá cokoliv, aby získal sousto.“ V noci z 9. na 10. května 1945 vybombardovala sovětská Rudá armáda elektrárnu, která mimo jiné zásobovala proudem plot friedlandského tábora. Když vězni viděli, že zhasla světla, sebralo asi dvě stě z nich (mezi nimi i pamětník) odvahu a opustilo prostory tábora. Utíkali směrem k Wałbrzychu, kde se setkali s ruskou armádou. „Rudá armáda hned druhý den po našem útěku prolomila frontu a my jsme se s nimi vrátili zpět do Friedlandu. Zašli jsme se podívat do našeho bývalého tábora a našli jsme tam celou řadu postřílených vězňů. Uvědomili jsme si, že jsme utekli v poslední možné chvíli.“