Batoh museli estébáci nést sami
Čas a místo „pracovních“, respektive „technických“ setkání na hranicích, konaných většinou dvakrát do měsíce, byly podle domluveného systému předávány zakódované buď telefonicky nebo v zaslané pohlednici. Jeden z vratislavských aktivistů Mecisław „Ducin“ Piotrowski, který jako horský vůdce technicky organizoval spolu s Warcisławem Martynowským výměnu materiálů na polské straně, později přiblížil způsob šifrované poštovní nebo telefonní komunikace: „Každý hraniční patník má své číslo, a my jsme měli ty sloupky pojmenované jmény: Janek, Zoša, Jana, Aňa. Pak jsme zavolali třeba Aničce Šabatové nebo do Zlína, že Aňa přijede 24. dubna. Z toho bylo jasné, že bude setkání v místě, kde je sloupek Aňa, od uvedeného data se odečetly tři dny – a tak příjemce věděl, že schůzka bude 21. dubna, hodina byla vždy stanovena na dvanáct.“
Ani taková konspirace ale někdy nestačila k tomu, aby pašeráci samizdatů a knih dokázali StB a pohraničníkům proklouznout. O jednom takovém dopadení vypráví Stanislav Devátý ze zlínské disidentské skupiny, která s Poláky udržovala čilé kontakty a setkávali se právě na hranicích Rychlebských hor a Jeseníků. „StB nejspíš odposlechla termín schůzky, když jsme si předávali materiály. Když tak Petr Holubář a Miroslav Odložil z naší skupiny dorazili na hranici, byla obsazená v délce pěti kilometrů. Kluci se setkali s Poláky, vyměnili si batohy, když se na ně ze všech stran vrhli estébáci a pohraničníci.“ Zatímco polským disidentům se podařilo i s českým batohem uprchnout do Polska, české disidenty estébáci a pohraničníci zadrželi a vyzvali je, ať vezmou batoh s pašovanými dokumenty s sebou. Ti se však bránili, že to není jejich batoh. „Policajti měli s sebou psy, tak je nechali určit pachovou stopu,“ vypráví Stanislav Devátý. „Protože se ale kluci těch batohů ani nestačili dotknout, psi je jako majitele neurčil. Estébáci tak museli ten těžký batoh, který měl 20 až 30 kilogramů, táhnout sami.“
Hodnocení
Hodnotilo 0 lidí
Trasy
Komentáře
Žádné komentáře k příběhu.